Je třeba změnit systém, rezervy nejsou v jedné nemocnici, říká odvolaný ředitel Marek Zeman

Marek Zeman (ODS) stál v čele Fakultní nemocnice Královské Vinohrady (FNKV) osm let. Začátkem března ho z funkce odvolal ministr Svatopluk Němeček (CSSD), který v nedávném rozhovoru pro náš deník uvedl, že ředitel „situaci v ekonomice trochu lakoval na růžovo“. Marek Zeman říká, že opak je pravdou. FNKV podle něj poškozují úhradové vyhlášky z posledních let, které neumožňují řádně zaplatit čekání na práci u klíčových oborů, jako jsou popáleniny a traumatologie. Uvnitř nemocnice už úspory nejsou, je třeba měnit zdravotnictví jako celek. A bývalý ředitel má své představy, které chce dál rozpracovat. S přáteli proto zakládá občanský spolek, který se zaměří na diskuse a návrhy, jak zlepšit české zdravotnictví. Poprvé o něm promluvil pro Zdravotnický deník.

V rozhovoru pro Zdravotnický deník pan ministr Němeček uvedl, že jste lakoval hospodaření nemocnice na růžovo. Pak asi není divu, že Vás odvolal?

Opak je pravdou. Já a mé týmy jsem nejméně rok, ale spíše i déle, upozorňovali, že Fakultní nemocnice Královské Vinohrady je poškozena úhradovými vyhláškami za rok 2013, 2014 i 2015. Předkládali jsme k tomu řadu materiálů a nabízeli určitá řešení, samozřejmě za účasti ministerstva jakožto zřizovatele.

Předcházející vyhlášky vás nepoškozovaly? Co se změnilo?

Vyhlášky jsou vždycky pro někoho výhodnější a pro jiného nevýhodnější. V toku času byly pro nás přijatelné. Měli jsme totiž nastavenu poměrně vysokou základní sazbu.  Ta vznikla u nemocnic historicky, v nějakém vývoji. Nebyly jsme zdaleka ti, kteří měli nejvyšší základní sazbu, ale měli jsme ji nastavenu rozumně vzhledem k našim potřebám.  Úhradová vyhláška na rok 2013 byla pro všechny nemocnice restriktivní. Následně diskusemi vznikl požadavek, na kterém ještě pracoval ministr Heger, aby se srovnala základní sazba pro všechny nemocnice. Vycházel z předpokladu, že cena za například operaci slepého střeva je stejná ať se odehraje v Sušici, v Českých Budějovicích anebo ve fakultní nemocnici.

A není snad?

Svým způsobem to pravda není. Bezprostřední výkon, tedy v našem příkladu operace slepého střeva – představuje jednoho operatéra, který jej provádí laparoskopicky, jednu instrumentářku, jednu další sestru, která nosí nástroje, nějaký sál a vybavení  – je sice prakticky stejný pro všechny, ale režie je u velkých nemocnic v každém případě vyšší. Velké nemocnice drží velké týmy pro urgentní stavy a nemohou vystačit s relativně nízkými náklady, které vykazují menší špitály okresního, nebo ještě menšího typu.

Vraťme se k té úhradové vyhlášce…

Vyhláška pro rok 2014 vznikla tak, že se sjednotily úhradové sazby, základní sazba nám klesla z 34 tisíc na jednu diagnózu na 22 tisíc korun, to znamená o jednu třetinu a to nás velmi poškodilo. Nutno říci, že k tomu ministerstvo zdravotnictví ještě přidalo vylepšení – takzvané  koeficienty specializace, které pro určité odbornosti a diagnózy znamenaly návrat k původnímu stavu, ale ne pro všechny. V případě FNKV se koeficienty týkaly jenom malého okruhu diagnóz, protože my nemáme dětskou kardiochirurgii, neonatologii, nemáme drahou hematologii apod.

Nemocnice, které měly obory vylepšené koeficientem, si tak zachránily celkový rozpočet?

Ano. Některé, třeba jako ÚHKT, si velmi pomohly, protože tam hodně diagnóz spadlo do nejvyššího koeficientu specializované péče. Ale některé na tom byly bity a to byl i případ FNKV. To bylo pro rok 2014 a my jsme už v květnu roku 2014 začali jednat s ministerstvem zdravotnictví o nějakém řešení s tím, že už u tohoto prvního jednání byl účasten v závěrečné fázi i pan ministr. Pan ministr byl tedy o těchto problémech informován už loni na jaře, daleko před tím, než eskalovaly v mé odvolání.

Odvolání: v klidu, ale nesouhlasně

Měl jste od ministra signály, že třeba nemá dost informací? Jak si Vy vysvětlujete to slovní spojení „lakoval na růžovo“?

Neumím si to vysvětlit. Informace o tom, že se situace nevyvíjí dobře, pan ministr měl, a to jednak ze zpráv, které mu nemocnice posílají a jednak z opakovaných osobních projednávání jak s ním, tak se všemi možnými náměstky. Situaci jsme avizovali také písemnou formou a předkládali jsme návrhy na řešení. Například jsme navrhovali, aby se koeficient specializace v některých oborech, jako třeba u popálenin, navýšil. Jenže nakonec to, co bylo v roce 2014, přešlo do paušálu pro rok 2015 a koeficienty specializace zanikly. Důsledky, které plynuly z vyhlášky, se tedy pouze přesunuly do roku 2015.

Kdybyste neměli specializované obory, které musíte provozovat, protože se to od vinohradské fakultní nemocnice očekává, bylo by její hospodaření v pořádku?

Jsme postaveni na dvou velkých pilířích: na traumatologii a na popáleninách. Jsou to ztrátové obory, neboť poskytují urgentní péči, která se nedá dopředu řídit, respektive u popálenin se nedá řídit vůbec. Musí tam být velké rezervy, jak ve vybavení, materiálu i personálu i v počtu lůžek, které jsou neobsazené. Nicméně pojišťovny platí – ne dobře, spíše špatně – jenom provedenou péči. Oba obory generují ročně ztrátu v součtu kolem sto miliónů korun. Kdybychom je vůbec neměli, hned bychom na tom byli o 100 miliónů korun lépe. Tento problém tu byl samozřejmě odjakživa, avšak v předcházejících obdobích byla nemocnice saturována jinými obory, například kardiocentrem, jejichž úhrada v poslední době ovšem významně klesá.

Když jste vedl celý rok konkrétní debatu s ministerstvem, směřovali jste k přípravě nějakého společného řešení?

Ne.

Vy jste ale předkládal své návrhy?

V první fázi jsme předkládali návrh na navýšení specializačních koeficientů, u jednání pak byl ještě tehdejší náměstek ministra pro ekonomiku Salák a pan ředitel VZP Kabátek. Nakonec se to ale nevyvinulo v žádné systémové řešení. Podobné návrhy jsme předkládali později, projednávali jsme je s panem náměstkem pro pojišťovny Phillipem, stejně tak jako s ředitelkou odboru Rögnerovou a pozdějším náměstkem Kotrisem. Poslední porada, která trvala několik hodin, se uskutečnila koncem měsíce ledna 2015, ale opět nevyústila v žádné řešení.

Tam jste nabyl dojmu, že je vše ztraceno?

Ano, protože výsledkem jednání byly rady ministerstva typu zvažujte redukci počtů lůžek popáleninové péče, nebo traumatologie. To ale není možné udělat, kam by ta péče potom přešla?

Pan ministr vás odvolal osobně? Měl jste s ním při tom možnost o důvodech hovořit?

Ano, závěrem odvolávacího aktu, který probíhal velice slušně, jsme spolu zhruba pět minut hovořili na téma ztráty nemocnice. Já jsem obhajoval své postoje, pan ministr zase své. Řekl mi, ať ukončíme toto trápení, že on musí nějak řešit, že nemocnice začíná jevit známky problémů s hospodařením, což byla pravda, i když rok 2014 ještě skončil s vyrovnaným rozpočtem. Řešení našel v odvolání ředitele, případně dalších členů managementu a v restrukturalizaci nemocnice.

V médiích ovšem zaznělo, že pravým důvodem byl audit z minulého roku, v němž kontroloři tvrdí, že byl hned několikrát porušen zákon o veřejných zakázkách. Například v případě rekonstrukce pavilonu patologie, prý nemocnice upravovala parametry smlouvy během její platnosti, jak se to zrovna hodilo?

V mediích byla naznačena možnost manipulace s veřejnou zakázkou na rekonstrukci pavilónu patologie. Vzhledem k tomu, že šlo o budovu z třicátých let minulého století, bylo nutné přistoupit k vyšší míře oprav, než se původně plánovalo, ale takzvané  „vícepráce“  nepřesáhly zákonem přípustný objem ani cenu.

Péče pro šest a půl milionu lidí

Podívejme se podrobněji na popáleninovou medicínu. Jaké je postavení tohoto oboru ve FN Vinohrady?

Naše popáleninové centrum je jediné pro Čechy, další dvě jsou na Moravě, v Brně a Ostravě. Jinými slovy region, který má odhadem šest a půl miliónu obyvatel z celých Čech je závislý na popáleninovém centru ve FNKV, které přijímá prakticky všechny těžší popáleniny druhého a třetího stupně. Z tohoto důvodu a nejen proto – je i zálohou pro program atomových elektráren, je i zálohou pro případy hromadných neštěstí apod. – je prakticky nemožné ho redukovat, i kdybychom chtěli. Zahrnuje velké oddělení intenzivní péče pro děti, pro dospělé a i řadu následných druhů péče.  Popáleniny jsou bohužel významnou složkou úrazů, které vyžadují časté reoperace, proto je řeší vysoce specializované a také vysoce nákladné týmy.

Je to tedy systémová vada, když takové centrum, které má na starosti nejenom poskytnutou péči, ale i připravenost státu, je financováno pouze z jediného zdroje – zdravotního pojištění?

My jsme ve svých návrzích směřovali ke dvěma řešením. Jedno znamenalo promítnout popáleninovou péči ve střední či kratší době do diagnóz a jejich zhodnocení v rámci úhrad zdravotních pojišťoven. Druhé by vyčlenilo určité finanční prostředky nad rámec veřejného zdravotního pojištění, a to na podobném principu jako je třeba u hasičů, kteří také nejsou placeni za požár, ale paušálem. Popáleniny jsou natolik zvláštní, že jak centrum v Praze, tak Brně a Ostravě, by mělo obdržet nějakou část rozpočtu z prostředků státu na ono takzvané čekání na práci, nebo jinými slovy na dorovnání rozpočtu. Koneckonců již název příspěvková organizace ministerstva zdravotnictví říká, že v rámci toho příspěvku to možné je.

Mělo by to tedy jít přímo z ministerských peněz?

Myslím si, že to je na ministerstvu, protože pojišťovny platí jakousi diagnózu, platí za péči od narození až po úmrtí, nicméně čekání na práci v těch velice individuálních případech je spíše objednávkou společnosti, než zdravotních pojišťoven.

Centra v Ostravě a Brně mají podobné problémy jako ve vinohradské nemocnici?

Mají stejné problémy. V roce 2014 probíhala komunikace minimálně mezi FNKV a ostravským centrem, který se týkala úhrad za poskytnutou péči v oboru traumatologie a popálenin, zase s vědomím pana ministra, a shodli jsme se na tom, že příjmy ze zdravotních pojišťoven jsou nedostatečné pro obě strany v podobném rozsahu. Samozřejmě ta centra v Brně a Ostravě jsou o něco menší a tamní nemocnice – hlavně v  Ostravě – jsou na tom v kontextu ostatních plateb lépe.

Druhým ztrátovým oborem je traumatologie, tam je situace jaká?

O něco lepší, ale problém je zase širší. Úhrady na jednotlivou diagnózu tak ztrátové nejsou, nicméně my máme největší traumacentrum v republice. Možná se to neví, protože nejsme zdaleka největší fakultní nemocnicí, ale traumacentrum je největší a nejkomplexnější, jsou tam všechny obory, kromě dětské chirurgie a z tohoto pohledu vyžaduje poměrně rozsáhlé týmy, hodně záložních zdrojů, velkou připravenost kupříkladu anesteziologů ve službách apod. Nákladnost je tedy dána rozsáhlým, i když do plochy rozmělněným čekáním na práci, které zase generuje ztrátu v tomto oboru kolem 50 miliónů korun ročně.

Předkládali jste řešení i pro traumatologii?

Ano, obdobné. Čili paušál, nebo navýšení koeficientu specializace směřující ke zlepšení hrazení za určité typy diagnózy. Jiné řešení ani možné není. Buď navýšení z úhrad zdravotního pojištění, nebo nějakým paušálem z prostředků státu.

Pokud se vydá nemocnice cestou, jíž prosazuje pan ministr, a s níž jste nesouhlasil, jaké to může mít důsledky?

Rád bych upřesnil, že nikoliv pan ministr, ale jeho náměstci v rámci diskuse, ale bez hlubší znalosti souvislostí říkali, že je možné se bavit na téma redukce lůžek popálenin, nebo redukce lůžek traumatologie.

Takže, když se chce nemocnice vyhnout propadu v hospodaření, máme cestu, o které jste mluvil vy, nebo cestu, po které se chtěli vydat náměstci – a žádná třetí už není?

Není. Kdyby ty představy náměstků kupříkladu v oboru traumatologie vyústily v jakýsi rozbor potřeb traumatologické péče a přesměrování některých typů nákladné péče do některého jiného zařízení, pak by se mohlo ukázat, že třeba by se ekonomika zlepšila, nebo možná zrovna naopak.

Tomu nerozumím, co tím máte na mysli?

Restrukturalizaci lůžek mezi nemocnicemi. Uvedu příklad. Kdyby někdo vzal pražské zdravotnictví, udělal konečně jeho generel, nějakou koncepci a řekl: na Vinohradech bude více traumatologie a odebereme jim další pro fakultní nemocnici ztrátové prvky, jako jsou běžní interní pacienti apod., tak by se ukázalo, že v širším kontextu může být těch lůžek traumatologie víc. Já jenom říkám, že v daném stavu, jsme neměli možnost lůžka uvnitř nemocnice už více restrukturalizovat, ale ani nebyl dán prostor a nebyla tu vůle pro nějaké koncepčnější řešení v rámci diverzifikace péče mezi různými nemocnicemi.

Takže jakýkoliv váš nástupce bude ve stejném dilematu?

Bude a zjevně je.

Vracím se tedy k tomu, co jsem se ptal, jaké důsledky může mít, že se neprosadila vaše cesta, ale že se třeba bude snižovat počet lůžek, aniž by byly provedeny nějaké koncepční změny?

Když někdo tvrdí, že tam najde rezervy, tak já říkám, že je tam nenajde. Může se ale stát, že přesuny různých typů diagnóz v širším rámci pražského zdravotnictví spolu se zdravotnictvím Středočeského kraje – protože Praha a střední Čechy jedno jsou, i VZP má dnes společnou pobočku – že dojde k úsporám, ale musí to být řešeno v komplexu, nikoliv v rámci jedné nemocnice.

A tohle řešení se mohlo zvolit i s Vámi jak s ředitelem?

Samozřejmě.

Solidarita má ekonomické meze

Co příběh vinohradské nemocnice vypovídá o našem zdravotnickém systému?

Je ukázkou dlouhodobě neřešeného systému úhrad zdravotní péče v České republice, čili není to jen otázka stávajícího vedení ministerstva zdravotnictví. Za 25 let se stalo pouze to, že vznikly zdravotní pojišťovny, což je správně a že jich je více než jedna a to je podle mne také dobře. Ale od začátku devadesátých let se nic dalšího nestalo. Určité pokusy uspěly buď dočasně anebo vůbec. Příkladem jsou takzvané regulační poplatky. Ministerstvo v tuto chvíli na jakéhokoliv řešení absolutně rezignovalo, proto se vývoj začne postupně – a už se tak děje – obracet k horšímu.

Bez dalších strukturálních změn se bude dostávat systém dostávat do stále většího deficitu. Uvědomme si, že až šest miliónů obyvatel naši republiky nepřispívá do příjmové části veřejného zdravotního pojištění – důchodci, matky, děti, nezaměstnaní atd. (za ně opět z veřejných prostředků platí zdravotní pojištění stát a to v minimální výši ) – a zbylé čtyři milióny lidí tak platí péči i za ně.

Takže voláte po reformě zdravotnictví?

Ne. Dělat nějakou reformu ani moc v tuto chvíli nejde, spíše jde o postupné změny a hlavně o přesvědčování obyvatelstva, že něco se musí změnit a to v jeho zájmu. Přece je lepší mít takřka jistotu, že když budu mít těžkou autonehodu, budu odvezen do nějakého centra, které bude špičkově vybaveno a poskytne mi optimální péči, než že budu mít takzvaně všechno zadarmo, nebo skoro zadarmo, včetně návštěvy u kteréhokoliv lékaře se mi zlíbí, nebo když to řeknu ad absurdum včetně úhrady léků jako je Ibubrufen apod. Něco se dít musí, ale teď ve společnosti nevidím žádnou diskusi na toto téma, ba právě naopak –  vidím snahu zdravotnictví zachovat ve stávající podobě, nebo spíše posílit roli státu.

Kdokoliv se nějaký politik pokusil jít ve zdravotnictví racionálním směrem, tak pohořel. Ukázalo se jako mnohem snadnější lidem slíbit cosi jednoduchého, čeho se nebojí.

Dlouhodobě postupovat stylem, že slibem nezarmoutíš, nejde. Všechny politické strany před volbami slibují ledacos. Realita politického života je ale pak jiná, uzavírají se koalice, nebo sám život přináší nějaké změny. Zdá se mi fair, když politická strana v rámci mandátu, který má na čtyři roky, logicky důvěryhodně, zdůvodnitelně a s širší analýzou od některých svých slibů ustoupí, než že se jich bude držet za každou cenu.

To se teď ukazuje u regulačních poplatků. Je třeba vidět, že spoluúčast obyvatelstva ve srovnání se všemi jinými zeměmi na celém světě, možná s výjimkou Bahrajnu, nebo Spojených Arabských Emirátů, je na velmi nízké úrovni a nestačí k samoregulaci. Právě tam je určitý prostor, o kterém se dá minimálně alespoň diskutovat a ne pod rouškou slibů od něj ustupovat. Ukazuje se to dnes například v následné péči: je problém propustit pacienta z nemocnice, protože pro je rodinu je nejlevnější a nejjednodušší nechat ho v ní – když to přeženu – až do konce života.

Ze zdravotního pojištění se tak financuje sociální zabezpečení…

Ano a stát to ani nenutí, aby řešil svoji odpovědnost za péči o své občany v domácím prostředí.

Jde do zdravotnictví dost peněz?

Na zdravotnictví jde u nás 7,5-7,6 procenta HDP, což je ve srovnání se státy jako je Rakousko nebo Německo, kde to je kolem 11 procent, o dost méně. Z hlediska kvantity jsou pak tyto země úplně jinde. Ale uvedu jiné zajímavé srovnání. Teď jsem byl na misi v Izraeli, kde ten podíl je podobný jako u nás, tedy 7,6 procenta HDP, ale samozřejmě počítáno z úplně jiného množství peněz. Takže v konečném důsledku vynakládají Izraelci na jednoho občana v přepočtu 2,5 tisíce dolarů na rok a u nás je to hluboko pod 1,5 tisíce dolarů. Navíc mají efektivnější systém, mimo jiné proto, že spoluúčast občana v porovnání k podílu veřejných prostředků je zhruba 40 procent k 60 procentům, kdežto u nás je to někde kolem 15 procent ku 85 procentům.  A mají tam také velký podíl soukromých zdrojů-darů v investicích. Finanční prostředky, které jdou u nás do zdravotnictví, jsou nedostatečné a zároveň nejsou ani efektivně využity.

Takže zvyšovat podíl státu na financování zdravotnictví asi není správným řešením?

Požadavek na každoroční valorizaci odvodů za státní pojištěnce je asi logický a rozumný, ale nemůže být hlavním a jediným krokem. Musí jít ruku v ruce se zvyšováním efektivity uvnitř systému. Stát musí při průběžném pojištění odvádět adekvátní částku za své pojištěnce, protože ti nejsou pojištěni normálním způsobem. Jiná situace by byla, kdyby se mohli v mládí pojistit a sami si pak hradili péči ze své pojistky. Nelze to však vzít tak, že v prostředcích státu jsou ty peníze, které v systému chybí nejvíce, je tam jen menší část. Především se musí navýšit prostředky ze soukromých zdrojů, samozřejmě s přihlédnutím k našim možnostem a postupně. A vždy s přihlédnutím k principům solidarity.

Před chvílí jste ale řekl, že vysoký počet lidí, za které pojistné platí stát, je vlastně vadou našeho systému a současně říkáte, že stát by měl své platby valorizovat. Není tu jiné, dlouhodobé řešení třeba snížit počet státních pojištěnců, jinými slovy provést takovou změnu, aby si některé skupiny platily pojištění samy?

V této republice byla solidarita vždycky nastavena velkoryse a je to tak zažité snad už od husitských dob, že s tím v nějaké zásadní míře hnout nelze. Na druhou stranu má široce chápaná solidarita své meze, ani ne tak filozofické, jako ekonomické. Proto je třeba dát lidem možnost jak si připlatit za dražší péči, tak možnost nechat se připojistit. Na připlácení uvedu svůj oblíbený příklad. Nejde o triviální případ, že chci mít místo ocelového kyčelního kloubu titánový a chci si na něj připlatit nebo chci mít lepší čočku, tak proč bych si na ní nemohl připlatit. Uvedu sugestivnější příklad: žena po operaci nádoru prsu má nárok po určité době, kdy je považována z medicínského hlediska za vyléčenou, na úhradu rekonstrukce prsu z veřejného zdravotního pojištění. V rámci této rekonstrukce má právo na implantát, který jí v té nejlevnější variantě na trhu a jen ten zdravotní pojišťovna uhradí. Kdyby si ta žena chtěla připlatit, odhaduji ve výši desíti tisíc korun, tak tu možnost nemá, smí si pouze zaplatit celý výkon sama. Což znamená nejen implantát, ale celou operaci, včetně laboratorních vyšetření, hospitalizace a kontrol – to jí pak vyjde na nějakých 35 tisíc korun. Je to spravedlivé, je to sociálně akceptovatelné?

Takovou změnu na legalizaci připlácení teď navrhli poslanci Hnutí ANO, ale způsobem, který je výkřikem do tmy, protože opomněli, že je třeba současně ochránit pacienta v jeho právech, aby se taková možnost nedala zneužívat…

Tyto poslance neznám, ani jsem jejich návrh dopodrobna nečetl, ale oni podle mne chtěli rozvířit diskusi na téma připojištění, respektive možnost si připlatit. Spíše cítím nechuť ministerstva zdravotnictví se touto cestou vůbec vydat a diskutovat nad možností připojištění a připlácení, protože je tu zase ta představa, že je to cosi, co zvýhodní bohaté na úkor chudých.

Odbočili jsme od vysokého podílu státních pojištěnců, jak jeho negativní vliv eliminovat?

Nejjednodušší cesta, ale podtrhuji dvacetkrát, že u nás politicky neprůchodná, je pokladenský systém v té podobě, v jaké funguje například ve Francii, kdy si pojištěnec zaplatí za péči ve zdravotnickém zařízení a pak mu účet proplatí pojišťovna podle určitého klíče. To ho samozřejmě vede k pečlivé kontrole svého účtu a podílí se vlastně sám i na jeho tvorbě. Ale protože je u nás pokladenský systém neprůchodný, varoval bych před tím, abychom o něm vedli nekonečné diskuse.

Dalším modelem, který se už u nás diskutoval, jsou osobní účty. Malinká část z toho co si pojištěnec platí, se dává bokem na jeho osobní účet a on by z toho mohl mít jakýsi benefit, bonusy, například lázeňskou péči, či různé příplatky na vitaminy, na prevenci nehrazenou z veřejných prostředků, na nadstandardní pokoje, stravu atd.  Kromě toho, že by takový systém byl nákladný, byla by z něj vyčleněna ta část obyvatelstva, která si to pojištění neplatí, tedy oněch šest miliónů. Anebo by to za ně zase musel někdo zaplatit, což by vedlo k nárůstu výdajů na zdravotnictví.  Tato cesta je tedy také v nedohlednu.

O čem tedy má smysl mluvit?

Například o nominálním pojištění. To je model, kdy s velice malou částí, dejme tomu do pěti procent z peněz, které se generují v systému veřejného zdravotního pojištění, mohou pracovat pojišťovny a tak soutěžit mezi sebou a to, co pojištěnci za tuto „část“ pojištění poskytnou. Jestli slevu na povinném pojištění (které samozřejmě zůstává), nebo nějaké připojištění apod. Vypadá to jako relativně malá částka, ale za celý rok by šlo o 10 až 15 miliard korun z veřejného zdravotního pojištění. Vedlo by to minimálně ke zvýšení soutěže zdravotních pojišťoven o pojištěnce. Samozřejmě má také smysl mluvit o možnosti zavést připojištění na zdravotní péči, což je dosud do jisté míry tabu

.

 Zakládám spolek, otevřený je demokratům

Když tak přemýšlíte o systémových změnách, nechcete své zkušenosti ředitele a znalosti českého zdravotnictví zužitkovat směrem k návrhům, jak ho změnit k lepšímu?

Získal jsem za osm let ve funkci ředitele FNKV mnoho cenných zkušeností a nejen manažerských. Z veřejného prostoru se tudíž stáhnout nechci. Zatím pracuji jako lékař v ambulanci internisty se zaměřením na vysoký krevní tlak, ledviny apod. Rád se zapojím do veřejné diskuse nad změnami českého zdravotnictví. Sám chci některá témata rozpracovat a iniciovat.

Na jaké bázi, či platformě?

Občanský zákoník dnes nezná pojem občanské sdružení, ale definuje spolek. S některými kolegy chceme spolek založit, název se teprve rodí. Směřovali bychom k navrhování a prosazování plošných i podrobných úprav českého zdravotnictví. Zespodu na občanském nikoliv politickém podkladu.

Podobné spolky byly v minulosti v médiích popotahovány za to, že financovaly farmaceutické firmy, jak byste bylo financováni?

Tuto strategii jsme ještě nepromýšleli, ale každý spolek potřebuje na svoji činnost peníze. Předem se vymezovat vůči jakémukoliv subjektu by bylo nerozumné. Spíše jde o to, uvádět na svých stránkách zdroje, výdaje a dělat to celé transparentně, ať už nám přispěje kdokoliv.

Komu všemu je projekt otevřený?

Vnímám veřejný prostor jako otevřený. Naše myšlenky nebudou předmětem nějakého autorského práva, natož pak politickou doménou. Je to opravdu spíše pole k veřejné diskusi a předkládání různých námětů, řešení, otázek…

Jak sladíte svoji roli v projektu se svým členstvím v ODS?

Veřejný prostor a občan v demokratické společnosti musí být svobodný. Nemyslím si proto, že by měli být vyčleňováni členové politických stran. Bylo by to nesprávné stejně tak, jako neustálé omílání tezí o konfliktu zájmů, protože i lékař, který je třeba poslancem by mohl být v konfliktu zájmů, pokud schvaluje nějaký zákon o zdravotnictví. Spíše je to o každém jedinci, jak se k věci staví a jestli veřejný prostor využívá k veřejnému dobru, nebo osobnímu prospěchu. Z tohoto úhlu pohledu nevidím své členství v ODS jako překážku a budu rád, když mezi námi budou i zástupci demokratické levice, protože diskuse by měla být plnohodnotná a široká.

Tomáš Cikrt