Mezi komorou a ministerstvem nepanuje shoda na výši kompenzace pro lékárníky za zrušené regulační poplatky. Ministr mluví v médiích o 12 korunách za jeden recept, protože prý ne všechny lékárny vybíraly poplatky v plné výši. Teoreticky měly vybrat až 1,7 miliardy, ale podle ministra může jít nanejvýš o 700 až 800 milionů korun a z tohoto balíku chce kompenzace odvozovat.
Mluvčí České lékárnické komory a současně vedoucí lékárník ve Slatinicích u Olomouce Mgr. Aleš Krebs však namítá, že nezávislé lékárny přistoupily ke slevám z donucení.
Ministrovi prý chyběla pro rozhodování o kompenzaci data od České lékárnické komory, údajně chtěl vědět, které lékárny nevybírají regulační poplatky?
Komora nic takového panu ministrovi neslibovala, protože nedisponuje daty o tom, zda lékárny regulační poplatky za recept vybírají či nikoliv. Tato data mají k dispozici zdravotní pojišťovny. Formálně vybírají regulační poplatky všechny lékárny v České republice a nevím o tom, že by nějaká byla potrestána za to, že tak nečiní. Lékárníci nebyli ti, kdo iniciovali celou tu spirálu slev a bonusů.
Ovšem hlavní argument proti plné kompenzaci poplatků lékárnám, který je veřejnosti srozumitelný, zní: když až dosud dokázali lékárníci poskytovat slevy, tak kompenzace nepotřebují.
Tento argument padá často, ale neodpovídá realitě. Značná část lékáren byla donucena přizpůsobit se trendu bonusů a slev z pudu sebezáchovy. Všechno to začalo před lety na úrovni krajských samospráv. Ačkoliv jsme si na tuto praxi stěžovali, byla nakonec různými státními institucemi posvěcena.
Lékárny poskytovaly slevy na úkor svého provozu, musely omezit provozní náklady, propouštět zaměstnance a škrtnout například výdaje na vzdělávání. Kompenzací nechceme něco „navíc“, museli jsme se ale přizpůsobit praxi, kterou zahájily kraje a rozvinuly lékárenské řetězce. Potřebujeme, stejně jako lékaři ve svých ordinacích, obnovovat vybavení a zařízení lékáren. Investiční a i provozní výdaje byly nekalou praxí a konkurencí uměle brzděny v neprospěch rozvoje lékáren a řekl bych, že i v neprospěch pacientů.
Kdybyste vy nezávislí lékárníci nakonec nepřistoupili ke slevám, co by se stalo?
Zažíval jsem to na vlastní kůži. Kdybychom se nepřizpůsobili, přišli bychom o takové množství pacientů, že nám zcela reálně hrozilo ukončení provozu z finančních důvodů.
Dá se ta hrozba nějak přibližně vyčíslit?
V oblasti léků na recept se jedná řádově o desítky procent až poloviny obratu. Když se zeptáte kohokoliv, kdo podniká v jiné oblasti, tak vám řekne, že když přijde náhle o takovou částku, tak to nevydrží a jeho podnikání zkolabuje.
Lékárnická komora měla možnost o kompenzacích mluvit přímo s panem ministrem, jsou dohodnuta nějaká navazující jednání?
Jednání probíhají už několik měsíců a pokračuje se v nich dál. Z technického hlediska je ve hře několik variant, jak mohou být kompenzace provedeny. Jedna je formou určitého „výkonu“ farmaceuta, který ale musí být nejprve jako nositel výkonu vložen do zákona o zdravotním pojištění a je otázkou, zda se stihne celý legislativní proces do konce roku.
Výkony farmaceutů už komora prosazuje mnoho let a je trochu nešťastné, že jsou nyní ministerstvem spojovány s kompenzacemi, protože jde u nich primárně o odbornou věc. Výkon by se měl v první řadě týkat takových činností, jako je příprava cytostatik, zpracování náročných lékových forem nebo práce klinického farmaceuta, jenž na klinikách šetří zdraví pacienta i finanční prostředky nemocnice. Byli bychom rádi, kdyby v rámci kompenzace nešlo o výkon dispenzace, tedy výdeje léku, ale o signální kód, podobně jako je to u lékařů, protože skutečný výkon dispenzace je náročnější a znamená rozhodně mnohem více, než jenom pouhé předání krabičky. (Signální kód = kód výkonu, který nevyvolává žádnou nebo malou přímou platbu a pouze něco signalizuje, například stav novorozence, nebo vážný stav, kde není limitována frekvence výkonů, nebo také vykázání odeslané neschopenky a či krytí nákladů na poštovné lékařům – pozn. redakce).
Existují propočty či představy, jak by mělo vypadat konkrétní finanční ohodnocení jednotlivých výkonů, jejichž nositelem by byl farmaceut?
V tuto chvíli nikoliv, protože bude nutné kromě jiného sladit poměr fixní hodnoty výkonu a procentuální obchodní přirážky. Pokaždé, když jsme chtěli s pojišťovnami jednat o odborném a finančním naplnění nějakého výkonu, tak jsme naráželi na zeď, protože nám řekli: vy stejně v legislativě žádný výkon nemáte, tak o čem chcete jednat? Nejprve se tedy musí změnit zákon a potom mohou okamžitě následovat další jednání o náplni a ceně výkonu. Konkrétní odborné náplně výkonů včetně dispenzace již finalizujeme.
Zavedení výkonu či kódu nějakou dobu trvá, ale rušení poplatků vyžaduje akutní řešení?
Návrh zákona, který předpokládá, že se farmaceut stane nositelem výkonu, prošel 26. září třetím čtením v poslanecké sněmovně a zamířil do senátu. Změna by tedy mohla od 1. ledna příštího roku platit. Náplň jednotlivých výkonů, stejně jako u lékařů, ovšem není otázkou zákona, ale vyhlášky a také případného dohodovacího řízení s pojišťovnami, což už je poněkud složitější záležitost, také proto bychom v této chvíli upřednostňovali u kompenzací, pokud už mají být dle názoru ministerstva vázány na výkon, řešení signálním kódem.
Jaká je záložní varianta?
Druhou možností, kterou jsme od počátku preferovali, je úprava cenového předpisu, což může udělat ministerstvo zdravotnictví i bez změny zákona. Navázat by poté měla co nejrychleji celková změna v odměňování založená na výkonu.
Ať už to bude výkon dispenzace, signální kód, nebo cenový předpis, musíte vyjednat výši kompenzace. Z médií se zdá, že už se vedení komory shodlo s ministerstvem na 12 korunách za recept, ale na pravidelné poradě předsedů okresních sdružení lékárníků jasně zaznělo, že chtějí plnou kompenzaci, tedy 30 korun. Co tedy bude komora prosazovat?
Situace byla relativně přehledná, protože jsme poměrně dlouho vedli jednání s ministerstvem zdravotnictví a na jednom odborném fóru nám pak byla v srpnu přislíbena náměstkem Philippem plná kompenzace regulačních poplatků za recept, čili oněch 30 korun. Pozdější vyjádření ministra zdravotnictví a změna jeho názoru, že kompenzace nebude plná, ale jenom v rámci balíku mezi 700 a ž 800 miliony korun, což vychází cca 12 korun na recept, nás nemile zaskočily. Ministr to prohlásil veřejně několikrát a tak uvidíme, zda se s tím dá ještě něco udělat. Komora ale na kompenzaci v plné výši nerezignovala a vyjádření předsedů okresních sdružení naopak vnímá jako podporu svého postoje. Je naprosto logické, aby ti, kteří poplatky vybírali, dostali kompenzaci v plné výši. Nejdříve přišli o část pacientů v důsledku bonusů a teď by ani nedostali plnou kompenzaci za zrušené poplatky? Toto její krácení totiž odpovídá nákladům na jedno pracovní místo středního zdravotnického personálu. Takže to rozhodně není bezvýznamná částka.
Co bude dál, řekněme, že ministr bude konat v souladu se svými mediálními vyjádřeními, ale také naznačil, že když se to nebude lékárníkům líbit, nemusejí dostat žádné kompenzace. Jaký bude váš postup, když přes 12 korun takříkajíc nepojede vlak?
Nechci předbíhat, jednání stále probíhají, proto není čas na definitivní prohlášení. Prezident komory se má sejít s panem ministrem v nejbližších dnech. Současně je připravována vyhláška, která by měla stanovit hodnotu kompenzace.
Jaký by měl být v budoucnosti poměr mezi odměnou lékárníka závislou na marži z ceny léku a odměnou za výkon, zejména u malé nezávislé lékárny?
Ke konkrétnímu poměru jsme zatím i vzhledem k nutnosti zohlednění velmi rozdílných typů lékáren nedospěli. Protože jsem ale zároveň lékárník v malé obci, vím přesně, jak to v lékárně na venkově funguje a jak je ta práce náročná. Troufnu si proto tvrdit, že pro takové lékárny, které jsou pod celorepublikovým průměrem hodnoty receptu, je při zachování celkového objemu financí, které jdou do lékárenské péče, výhodnější poměr, v němž bude převažovat fixní položka. Nebudu říkat, jestli je to 51 nebo 80 procent, ale z podstaty věci plyne, že je pro malé lékárny významně lepší, když budou ekonomicky mnohem méně závislé na ceně vydávaných léků než dnes.
Už léta slyšíme, že jsou malé lékárny ohroženy a že zkrachují, například kvůli řetězcům nebo cenám léků. Veřejnost má pocit, že trend je přesně opačný a že lékáren přibývá, jaká je skutečnost?
Situace je vážná. Sčítá se postupně mnoho vlivů, které na lékárny a lékárníky dopadají. Například podle statistiky ÚZIS se za posledních deset let výdaje na léky na recept v podstatě nemění. Mezitím ale vzrostla inflace: jestliže vezmu rok 1997 jako 100 procent, v roce 2004 jsme už na 129 procentech a v roce 2013 na 159 procentech. Příjmy tedy stagnovaly a inflace je znehodnocovala. Malých lékáren se pak vážně dotýká také pokles cen a úhrad léků z nejběžněji užívaných skupin, který dosahuje řádu desítek procent. A to je ten případ, kdy jsou lékárníci z malých obcí biti, protože jsou odměňováni z přirážky, čili marže k ceně léku. Jinými slovy náklady na léky jsou v globálu stálé, ale rozevírají se nůžky mezi běžně užívanými léky a novými velmi drahými léky, které se v malých nebo periferních lékárnách prakticky nevydávají. Nepopírám, že je třeba, aby byly léky pro pojišťovny a pacienty levnější, ale ukazuje se to, že je nutné, aby byla u lékárenské péče snížena závislost na odměňování z ceny léku. Fixní částka by měla ohodnotit práci farmaceuta s pacientem, včetně jeho poučení, kontroly interakcí léků mezi sebou a celým spektrem dalších činností, které s tím souvisí. Tato práce vyžaduje stejně odborný přístup, ať už lékárník vydává lék za dvacet korun, nebo za deset tisíc.
Tomáš Cikrt
