Náklady na zdravotnictví velmi rychle rostou, a pokud česká vláda nenajde do budoucna ústavně konformní způsob, jak do systému dostat další prostředky, zhroutí se úhrady především v oblasti velmi nákladné péče. To uvedl ministr zdravotnictví Vlastimil Válek na II. ročníku summitu Zdravotnického deníku Ekonomika zdravotnictví. V současné době pracuje jeho resort na návrhu na zavedení dobrovolného zdravotní připojištění tak, jak se k němu přihlásila vláda i ve svém programovém prohlášení. Současný pravicový kabinet má k tomu podle něj ideální příležitost.
Minulý víkend rozvířil vody jinak celkem stojaté politické debaty ohledně možností připlácet si na zdravotní péči nad rámec její hrazené podoby ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09). Na sobotní konferenci své mateřské strany TOP 09 hovořil o standardech a nadstandardech i dvojí kvalitě péče a o tom, že se chce vrátit k návrhu z dílny svého stranického kolegy a exministra zdravotnictví Leoše Hegera (ten funkci zastával mezi lety 2010 a 2013). Po rozpačitých reakcích svých koaličních partnerů i rozhořčených protestech odborů pak v neděli upřesnil, že chtěl pouze „vyvolat stranickou diskuzi“.
Na nedávném II. ročníku summitu Zdravotnického deníku Ekonomika zdravotnictví, kde se možnostem připojištění a výkladu Ústavou zakotveného práva na bezplatnou péči za podmínek definovaných zákonem věnovaly hned dva diskuzní panely, se ministr nicméně přihlásil k tomu, že se připravuje návrh na zavedení dobrovolného zdravotního připojištění tak, jak o něm mluví vláda ve svém programového prohlášení.
Nic jiného nám nezbývá
Válek zde mimo jiné připustil, že zdravotnictví je do budoucna čistě z veřejných prostředků neufinancovatelné. „Náklady na medicínu rostou nikoli geometricky, ale exponenciálně. V personalizované medicíně již nejde o desítky ale stovky milionů. Vyrábí se léky cílené pro jednotlivé pacienty,“ konstatoval. Proto je podle něj nezbytné zamyslet se nad tím, jak dostat do systému další prostředky, a to tak, aby to bylo v souladu s ústavním pořádkem. Vyslovil však v této souvislosti pochybnosti o tom, že je reálně možné definovat nějaké standardy a nadstandardy zdravotní péče. „Tím, jak se medicína vyvíjí, je podle mého vyloučeno definovat standard,“ prohlásil.
Ministr si je však zároveň vědom toho, že současné složení vlády mu poskytuje poměrně unikátní příležitost. „Tato vláda je jedna z nejvíce konzervativních pravicových od revoluce. Pravicovější tu už nebude, v Poslanecké sněmovně navíc není levicová strana. Konstelace už asi nemůže být moc optimističtější,“ prohlásil. Zároveň ale dodal: „Byť jsem konzervativní politik, tak jako lékař jsem extrémně sociálně cítící. Pokud ale chceme zachovat možnost drahé léčby pro vzácná onemocnění anebo personalizovanou medicínu, tak nám nezbývá, než dostat do systému další peníze.“
Vláda zatím podle něj udělala co mohla tím, že navrhla – a Parlament schválil – valorizaci plateb za státní pojištěnce. „Dál už to nejde, lepší valorizační vzorec nevymyslíme. Jediná možnost je tam dostat další peníze cestou připojištění. Pojďme se o tom seriózně bavit, jak to udělat, aby to odolalo a bylo co nejvíce konformní s legislativou. Protože jinak se zhroutí léčba drahých onemocnění,“ je přesvědčený ministr.
Základem je dobře zformulovaný zákon
Měli bychom upřesnit, že Válek toto vše uvedl v reakci na dvě přednášky místopředsedy Ústavního soudu Jaroslava Fenyka a předsedy Nejvyššího správní soudu Karla Šimky, které se věnovaly výkladu Ústavou zakotveného práva na bezplatnou zdravotní péči za podmínek, které ukládá zákon. V nich poměrně jasně zaznělo, že Ústava v principu nebrání rozdělení zdravotní péče na variantu, která je plně hrazená, a variantu, na níž je možné si nějakým způsobem připlatit, ovšem za podmínky, že rozdíl mezi těmito variantami nesmí spočívat ve vhodnosti a terapeutické účinnosti léčby a ošetřující lékař stále musí mít možnost v individuálních případech rozhodnout, že případná ekonomicky náročnější varianta je pro pacienta vhodnější, a měla by tak být plně hrazena. Karel Šimka v této souvislosti rozlišoval mezi „jádrem péče“ a jejím „komfortem“.
Oba zkušení soudci pak zdůrazňovali, že vše musí být především jasné již ze zákona samotného a nikoli až z prováděcích předpisů. Právě to byl totiž problém i zmíněné Hegerovy úpravy, která umožňovala dělit zdravotní péči na „základní“ a „ekonomicky náročnější“ variantu, kdy ovšem obě měly stejný terapeutický účinek. Pojišťovny měly plně hradit základní variantu, rozdíl v nákladech na tu „ekonomicky náročnější“ doplácel pacient.
Příslušná ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění však byla Ústavním soudem v roce 2013 shledána v rozporu s Listinou základních práv a svobod, protože o tom, které varianta péče je která, se bylo možné dozvědět až z prováděcí vyhlášky, nikoli ze zákona. Nadefinování obou variant soudci ale v principu nerozporovali.
I ústavní soudci jsou jen lidé
„Regulace je přípustná, musí být však doplněna sociální ochranou nízkopříjmových lidí,“ doplnil ještě v reakci na výše popsaný Válkův výstup na summitu Karel Šimka. „Co bude mnohem problematičtější, je extrémně nákladná léčba,“ pokračuje. „Bude extrémně obtížné vymyslet cokoli jiného, než je teď. Tady bude obtížné říkat i tomu, kdo se o své zdraví nestará – ty ses nestaral, tak se i my budeme o tebe starat méně, méně draze. To je věc, která podle mne narazí na sociální konsenzus v této zemi. Pokud se ten změní, tak pak se to může změnit i jiným výkladem pojmu bezplatnosti,“ dodává předseda Nejvyššího správního soudu a zkušený vykladač zdravotnického práva. Podle něj zde bude hrát velkou roli osvěta veřejnosti v tom, že zdravotnictví nemá neomezené možnosti a stojí nějaké peníze. „Pak je to otázka politické volby, kolik do systému pustí,“ dodává Šimka.
„Jsme vázáni Ústavou. Těžko mohu říct, že něco nesmí být v zákoně, když to Ústava výslovně říká,“ dodává k tomu Jaroslav Fenyk. „Můžeme se trochu od Ústavy odchýlit a upřesnit to zákonem, ale ten stále nesmí Ústavu vyprázdnit,“ zdůrazňuje zároveň. Klíčové podle něj je, aby právní úprava byla předvídatelná.
Fenyk nicméně připouští, že i ústavní soudci jsou jen lidé, kteří „občas mají pravdu a občas ne.“ A připomíná, že také nález soudu k Hegerově úpravě nebyl schválen jednomyslně a a celkem pět soudců k němu uplatnilo odlišná stanoviska, tzv. disent. Ústavní soud je tvořen patnácti soudci, ke schválení výsledného nálezu je zapotřebí devíti hlasů. Nález soudu byl tedy nakonec schválen těsnou většinou deseti hlasů.
A právě na to upozornil ve svém vystoupení na summitu i náměstek pro legislativu a právo ministerstva zdravotnictví Radek Policar. „V příštím roce se bude měnit sedm soudců, v dalším roce čtyři. V příštích dvou letech se tedy zásadně změní složení Ústavního soudu. Posunou se soudci v některých ohledech? To dnes vůbec nedokážeme předvídat,“ zdůraznil Policar.
K dosavadním závěrům Ústavního soudu jinak Policar, jehož sekce by měla podle Válka do konce roku připravit návrh na zavedení dobrovolného zdravotního připojištění, uvedl, že v duchu toho, co od soudců zaznělo, jde hlavně o dobré zpracování legislativního návrhu. „Ale hledání té rovnováhy mezi zákonem a prováděcím předpisem není rozhodně snadné,“ konstatoval na závěr.
Helena Sedláčková
Foto: Radek Čepelák
Poděkování za podporu konference patří hlavním odborným partnerům – společnostem Roche a ORCZ a generálním partnerům Takeda, MSD, Novartis, Zentiva, Alk, Satum, ČPP a Kooperativa.
