NS vyhověl stížnosti ministra Blažka na uznání rozsudku z Nizozemí. Způsob fikce doručení odporuje právu na spravedlivý proces
Je to fikce doručení, která v daném případě odporuje právu na spravedlivý proces. Vnitrostátní soudy vyložily rámcové rozhodnutí Evropské unie protizákonně. Vzájemná uznávání rozsudků nejsou nadřazena ochraně práv a svobod. Nejvyšší soud dal za pravdu ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi (ODS), který podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch člověka, který byl Městským soudem v Brně odsouzen k zaplacení pokuty za rychlou jízdu v Nizozemí.
Občan P.Š. spáchal v Nizozemí v roce 2019 dopravní přestupek, když na tamní dálnici překročil rychlost o 24 kilometrů. Městský soud v Brně uznal podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci nizozemské rozhodnutí o pokutě 5 524 korun a odsoudil P.Š. k zaplacení pokuty. Nizozemí však pokutu „zúřadovalo“ fikcí doručení, přičemž tato země považuje za doručenou písemnost od data jejího odeslání.
Dne 10. 2. 2022 podal ministr spravedlnosti Pavel Blažek usnesení Městského soudu v Brně stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného. Vnitrostátní soudy jsou povinny legislativu EU vykládat eurokonformně, avšak „eurokonformní výklad rámcového rozhodnutí nemůže jít contra legem“, uvedl ministr ve stížnosti.
Nejvyšší soud ministru Pavlu Blažkovi vyhověl v plném rozsahu, usnesení Městského soudu v Brně zrušil a nařídil soudu věc znovu projednat. Rovněž státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se se stížností ministra spravedlnosti při veřejném zasedání ztotožnila včetně důvodů ministra.
Z rozhodnutí schválilo trestní kolegium Nejvyššího soudu právní větu na svém zasedání dne 21. září 2022. Úplné text rozsudku je zde.
Mohlo by vás zajímat
Fikce doručení bez záruky práva na obhajobu
Nizozemský systém doručování úředních písemností je totiž ještě tvrdší, než ten český: Účinek rozhodnutí nizozemských úřadů nastává v Nizozemsku nikoli fiktivním doručením jako v ČR, nýbrž už odesláním rozhodnutí. V tomto případě datem odeslání dopisu z Nizozemí do České republiky.
Jak ovšem argumentuje ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti, orgán vykonávajícího státu, který rozhoduje o uznání a výkonu rozhodnutí ukládajícího peněžitý trest nebo pokutu, musí ověřit, zda dotčená osoba toto rozhodnutí skutečně obdržela. „I Soudní dvůr EU hovoří o záruce skutečného a efektivního přijetí rozhodnutí, což znamená doručení dotčené osobě a poskytnutí dostatečně dlouhé doby k podání opravného prostředku,“ uvádí se v rozhodnutí Nejvyššího soudu, který Pavlu Blažkovi vyhověl.
„V tomto ohledu fikce doručení stanovená v nizozemském právu, kdy se rozhodnutí považuje za doručené k datu jeho odeslání dotčené osobě běžnou poštou, zaslaného běžnou poštou na adresu dotčené osoby zjištěnou na základě spolupráce podle směrnice 2015/413/EU, neposkytují záruku skutečného a efektivního přijetí rozhodnutí tak, jak byla formulována Soudním dvorem EU v citovaném rozsudku, ani záruku práva na obhajobu,“ uvedl dále ministr spravedlnosti Pavel Blažek ve stížnosti pro porušení zákona.
Jde o zachování práva na spravedlivý proces
Nadto ministr spravedlnosti podtrhl, že výklad nizozemské strany nelze považovat za správný, neboť zásada vzájemného uznávání není nadřazena ochraně základních práv a svobod, cituje dále Nejvyšší soud argumenty ministra spravedlnosti, který rovněž poukázal na formální vady rozsudku Městského soudu v Brně.
Nejvyšší soud ke stížnosti ministra předně podotkl, že „při rozhodování o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí je třeba se zabývat nejen naplněním podmínek, které jsou vymezeny v adekvátní části zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních pro takový postup, ale je též třeba mít vždy na mysli zachování pravidel, která jsou určující pro bezproblémové fungování právního řádu České republiky a zájmů, které hájí“.
Podle Nejvyššího soudu rámcová rozhodnutí EU „nemají přímé vnitrostátní účinky, zakládají však povinnost členského státu EU je implementovat do vnitrostátního práva tak, aby byla šetřena podstata, smysl a účel unijní úpravy“.
Námitka ministra spravedlnosti k otázce skutečného doručení meritorního (cizozemského) rozhodnutí P. Š. se přitom úzce dotýká stěžejní problematiky zachování práva obviněného (resp. dotčené osoby) na spravedlivý proces, uvedl dále Nejvyšší soud.
NS: Závěry Městského soudu v Brně nemohou obstát
S odkazem na judikaturu Soudního dvora EU pak Nejvyšší soud konstatoval, že závěry Městského soud v Brně nemohou obstát. „Městský soud v Brně se neměl přiklonit k výkladu předmětného čl. 7 a 20 tak, jak to učinila nizozemská strana, nýbrž měl přistoupit k interpretaci a aplikaci vnitrostátního práva. Měl tedy dojít k závěru, že není postačující zjištění o oznámení rozhodnutí v souladu s vnitrostátními právními předpisy vydávajícího členského státu, ale že je třeba předmětné rozhodnutí osobně doručit, jak vyžaduje ustanovení § 267 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s., neboť právo na obhajobu, potažmo na spravedlivý proces je neslučitelné s vyloučením možnosti oprávněné osoby se účinně hájit v řízení před orgánem veřejné moci,“ uvedl Nejvyšší soud.
S názorem ministra spravedlnosti se Nejvyšší soud ztotožnil: Fikce doručení, jak je stanovena v Nizozemí, kde se rozhodnutí považuje za doručené datem odeslání běžnou poštou na adresu dotčeného, neposkytuje záruku skutečného a efektivního přijetí rozhodnutí tak, jak byla formulována Soudním dvorem EU ani záruku práva na obhajobu.
„Městský soud v Brně tedy měl zkoumat, zda rozhodnutí, o jehož uznání a výkonu rozhodoval, bylo P. Š. zejména účinně, tj. skutečně, doručeno, kdy se tak stalo a zda bylo zaručeno jeho právo na obhajobu poskytnutím dostatečné lhůty k podání opravného prostředku,“ uvedl Nejvyšší soud s tím, že nyní Městský soud v Brně musí věc znovu
Soud má rovněž znovu uvážit důvody pro neuznání rozsudku, když podmínkou výkonu peněžitého trestu v případě cizozemského rozhodnutí je osobní doručení tohoto rozhodnutí v jazyce, které osoba rozumí. To vylučuje fikci doručení, upozorňuje rovněž Nejvyšší soud.
Právní věta:
I když na základě vnitrostátní úpravy jiného členského státu Evropské unie může jeho rozhodnutí ukládající peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění učiněné v nepřítomnosti dotčené osoby nabýt právní moci bez ohledu na to, zda jí bylo vůbec doručeno, tak v řízení o uznání a výkonu tohoto cizozemského rozhodnutí s ohledem na ustanovení § 267 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s. soud nemůže uznat takové rozhodnutí, neboť tato ustanovení českého právního řádu vyžadují, aby cizozemské rozhodnutí bylo dotčenému osobně doručeno.
Irena Válová
