Hanba pískomilům a další malé velké zprávy
Taková roztomilá zvířátka. Zrádný gen zrady. Monogamie nesmrdí. O návykovosti dobrot.
Krysy jsou v tom nevinně, za černou smrt mohli pískomilové
Krysy domácí se možná už brzy dočkají očištění jména a budou se kvůli nim muset přepisovat dějiny. Černou smrt podle nových vědeckých poznatků přenášeli pískomilové.
Mohlo by vás zajímat
Tým biologa Nilse Christiana Stensetha z univerzity v Oslu se snažil zjistit, proč se mor šířil ve vlnách, když krysy, které za něj údajně mohly, byly ve středověku všudypřítomné. Porovnával letokruhy se záznamy o epidemiích, aby zjistil, jestli nějak vlny nemoci souvisely se suchým létem, ve kterém se krysám daří.
“Nenašli jsme vztah mezi výskytem moru a počasím,” říká Stenseth. I když to není tak úplně pravda – na šíření moru sice nemělo vliv počasí v Evropě, ale počasí v Asii naopak ano. Stenseth a jeho kolegové zjistili, že evropským epidemiím vždy předcházelo vlhké jaro a teplé léto ve střední Asii.
A v něm se daří právě pískomilům. Jejich blechy pak přeskočily na domácí zvířata nebo lidi a obchodníci je po Hedvábné stezce do Evropy přivezli společně s luxusním zbožím.
Teď ještě tým z norské univerzity čeká další fáze výzkumu – blíže prozkoumají DNA bakterií odebraných z kostí lidí, kteří zemřeli v době, kdy se mor na starém kontinentě šířil. Pokud objeví velké množství genetických variant, mohlo by to potvrdit, že epidemie způsobovaly různé vlny nákazy. Evropské krysy by tak byly z obliga, smrt 100 milionů lidí by nebyla jejich vina.
Za zahýbání může gen zrady
Na nevěrníky se zřejmě zlobíme bezdůvodně, jak ukazují nejnovější průzkumy. Sklony k promiskuitě jsou totiž nejspíš vrozené, na vině je DNA.
V mnoha studiích se vědci snaží dát odpověď na to, proč má někdo větší sklon ke zradě partnera. V jedné věci se přitom shodují: nejde jen o psychologii. Ten, kdo zrazuje, to činí alespoň zčásti proto, že to má uvedeno ve své DNA.
O možnosti, že existují “geny zrady”, se zmiňuje studie australské Queenslandské univerzity. Tuto hypotézu převzaly další studie, které analyzovali experti na 23. kongresu Evropské psychiatrické asociace (EPA) ve Vídni. Ohledně koncepce geneticky podmíněné nevěry jsou odborníci opatrní.
“Nyní jde pouze o hypotézu, kterou je třeba prověřit, rozhodně nejde o nic takového, co by se mohlo stát pro chronické nevěrníky jakýmsi alibi,” upozorňuje Marcel Waldinger z nizozemské Utrechtské univerzity podle Focusu. Nicméně dodává: “Čistě psychologický přístup k otázce nevěry už není možný, protože se objevila nová vědecká data vypovídající o vlivu neurobiologických a genetických faktorů.”
Připomeňme ovšem, že geny nefungují bez prostředí. Sexuální chování určuje soubor genetických, biologických, kulturních, historických, psychologických a náboženských faktorů. Velcí savci nemusejí být nutně monogamní, včetně člověka v některých kulturách, jako je muslimská či mormonská. Ve zvyku mít více partnerů se může skrývat biologická potřeba “rozšířit” co možná nejvíce svůj vlastní genetický materiál, aby tak žil dál z generace na generaci.
Monogamní jsme proto, že špatně čenicháme
Když už jsme u problematiky monogamie a jejího opaku, za zaznamenání stojí výzkum jednoho Australana, podle kterého jsme monogamní jen proto, že máme špatný čich.
Australský vědec Michael Stoddart došel k závěru, že ještě před 20 miliony lety v období miocénu se předci člověka vzájemně přitahovali především pomocí pachu. Spojení mezi čichem a chtíčem ale v průběhu dalšího vývoje výrazně oslabilo. Člověk ztratil schopnost vnímat feromony. Na pach jiných lidí proto už nereagujeme tak intenzivně jako naši prapředci.
“Monogamie by jinak nedokázala odolat tlaku života v komunitě,” vysvětluje Stoddart.
Na rozdíl od jiných savců se čich člověka opírá jen o čichový epitel nosu, zatímco vomeronazální orgán u něj přestal fungovat. Podle Stoddarta to ukazuje na to, že nos je spojen s částmi mozku, které zodpovídají za racionální stránku chování.
V průběhu času se lidé stali dokonce jedinými savci, kteří začali vnímat své přirozené pachy jako nepříjemné a začali je úmyslně likvidovat, tedy mýt se a překrývat je jinými vůněmi. V lidském mozku ale zůstaly části, které reagují na sexuální pachy, a teprve v poslední době jsme je začali znovu objevovat a dráždit pomocí parfémů.
Alkohol, kokain, heroin, čokoláda, pizza
Podle vědců z Michiganu čokoláda může skutečně působit jako droga, stejně tak i pizza nebo hranolky.
Za to, že se přecpáváme sladkostmi, tedy vlastně téměř nemůžeme. První kousek čokolády totiž vyvolá v mozku podobnou reakci jako cigareta, alkohol či drogy – mozek si poručí další. Stejně jako v případě konzumace alkoholu, zpravidla ani u čokolády nevíme, kdy přestat. Naštěstí nás na rozdíl od drog před předávkováním nezdravým jídlem zachraňuje pocit sytosti.
Stejný efekt má spousta dalších potravin výrazné chuti a nízké nutriční hodnoty – bohužel obsahují právě tyto pokrmy velké množství cukrů a tuků. Jejich vliv na touhu po další konzumaci dokázali vědci z Floridy na myších. A účinky na lidi potvrdila anketa, v níž se nezanedbatelná část respondentů přiznala, že slané brambůrky či čokoládu jsou schopni jíst, dokud jim není těžko. A to je z hlediska zdraví samozřejmě špatně.
Jsou tedy američtí vědci na stopě hlavní příčině rozmáhající se obezity? Z nepřemožitelné chuti na čokoládu, pizzu či další nezdravé jídlo by se podle nich lidé mohli léčit klasickou odvykací kúrou – stejně jako ze závislosti na drogách či alkoholu.
Což je informace, kterou bychom mohli první digest okurkové sezóny ukončit a odebrat se k vodě.
Ondřej Fér, Ekonomický deník
Michaela Koubová
