Psychiatrická sestra není bachař. Umí léčit slovy

Psychiatrická péče je bohužel i dnes opředena množstvím mýtů a trpí stigmatizací. V řadě případů tyto dojmy umocňují staré budovy, v nichž je psychiatrická péče poskytována. V tomto i dalších ohledech by mohlo s bořením předsudků pomoci budované Centrum duševní rehabilitace Beroun, které spadá pod holding AKESO. Vedle v české psychiatrii nevídaného prostředí chce nabízet i trochu jinak pojatou péči upřednostňující před uklidňující medikací a klidem na lůžku široké spektrum intervencí od fototerapie či terapie nutričních hodnot přes různé skupinové terapie až po možnost využít fitness či saunu. Aby ale centrum mohlo své ambice naplnit, potřebuje nadšený a zainteresovaný personál zahrnující celou šíři odborností. Jak známo, v českém zdravotnictví je problém zejména s nedostatkem sester. Ty by centrum rádo přitáhlo nejen řadou benefitů, bezpečným a moderním prostředím či možností se v práci realizovat, ale také tak, že se bude podílet na jejich vzdělávání. O tom, jak by měla péče v Centru duševní rehabilitace Beroun vypadat, i o tom, kde vzít personál na její poskytování, si Zdravotnický deník povídal s náměstkem pro projektové řízení holdingu AKESO Pavlem Scholzem (PS) a staniční sestrou centra duševní rehabilitace Eliškou Pouskovou (EP).

Letos v létě by mělo začít fungovat Centrum duševní rehabilitace (CDR). Proč byl pro jeho místo zvolen právě Beroun a v čem se bude péče lišit od toho, co je v rámci psychiatrické péče v Česku běžné?

PS: Budované Centrum duševní rehabilitace doplňuje síť lůžkové psychiatrické péče v ČR v oblasti jižní a západní části Středočeského kraje, kde tyto služby dlouhodobě chybí. Zvýšenou dostupností komplexní lůžkové péče bude přímo ovlivněna kvalita a nákladovost psychiatrické péče. Omezí se převozy do vzdálených lůžkových zařízení, zkrátí se hospitalizace a zlepší se reintegrace pacientů po hospitalizaci do jejich původního sociálního prostředí. Nedostatečná dostupnost psychiatrické péče v regionu vede k hospitalizaci pacientů ve velké vzdálenosti od jejich přirozeného prostředí, čímž dochází k nežádoucímu přerušení rodinných vazeb i kontaktu pacienta s přirozenou komunitou. Moderním přístupem cíleným na individualizovanou péči a včasnou psychiatrickou rehabilitaci se zamezí neúčelným hospitalizacím a propojením s mimonemocničními službami (zdravotními i sociálními) se sníží počet rehospitalizací. Inovativní metody léčby, zejména plnospektrální cirkadiánní osvětlení v celém objektu, přispějí k efektivnějšímu využití doby hospitalizace.

Reálně a ze zkušeností s našimi pacienty v Nemocnici Hořovice a Rehabilitační nemocnici Beroun se ukazuje, že v okolí Berouna nemají občané dostupnou psychiatrickou péči. Centrum duševní rehabilitace je z hlediska lokality i umístění v areálu Rehabilitační nemocnice Beroun naprosto správně. Sama budova jako taková bude působit léčivě, nejen lidským a profesionálním přístupem našich zaměstnanců, ale i kompletním cirkadiánní osvětlením a technologiemi, které mají člověku zpříjemnit léčbu a pobyt. Pokoje jsou maximálně dvojlůžkové, celé jedno patro je jednolůžkové. Z terapeutických metod zde bude mimo jiné fototerapie, muzikoterapie, dramaterapie či terapie za použití virtuální reality. V rámci vyššího komfortu péče budou v nemocnici dostupné masáže, fitness, wellness či bazén, z metod, které budou v nemocnici novum, například terapie nutriční, kde se budou lidé učit vařit za únosných nákladů na potraviny. Chybět samozřejmě nebudou ergoterapie, kdy budou moci pacienti tvořit z hlíny či textilu nebo malovat.

EP: V CDR budeme aplikovat model Safewards, který vznikl ve Velké Británii a vychází ze studia více než tisíce vědeckých článků. Pracuje se dvěma pojmy – konflikt a kontrola. Člověk vyvíjí konflikt v podobě verbální či fyzické agrese, tenze, sebepoškození či čehokoliv, co může vést k újmě, a kontrola spočívá v intervenci, kterou personál používá ke zvládnutí konfliktu. Ve většině případů se v psychiatrii přistupuje k omezení pacienta na lůžku či k podání uklidňující medikace. Tomu se snaží model Safewards vymanit. Především se snažíme konfliktním situacím předcházet, včas vypozorovat u člověka spouštěče konfliktu a pokusit se o to, aby ke konfliktu nemuselo dojít. A když k němu dojde, zvolit vhodnou kontrolu, která nepovede ke zhoršení situace. Model Safewards obsahuje deset intervencí, například pomůcky pro zklidnění na oddělení. Ty mohou zahrnovat boxovací pytel, mačkací míčky, hudbu, ale třeba také jen papír s tužkou, kdy se člověk ze svých pocitů vypíše či vykreslí. Další intervencí jsou pozitiva a ocenění. Velkým nešvarem na odděleních bývá, že při předávání služby se o lidech sdělují jen problémy, tedy to, co udělali špatně. Říkáme si, že pan Novák byl agresivní, chtěl utéct, ale už si nesdělíme, co dělal dobře, třeba že se během aktivit zapojoval a bavily ho. Mělo by to být vyvážené, a když při předání směny řeknu kolegyni něco pozitivního, i to v ní vyvolá úplně jiný pocit a přístup k pacientovi. Zmíním ještě také intervenci s názvem poznávejme se navzájem. Každý zaměstnanec má svůj medailonek, který je veřejně přístupný pacientům. Samozřejmě bez osobních kontaktů a informací, které by mohly zaměstnance poškodit. Jsou tam jeho zájmy, a když si to člověk přečte, najde si společná témata, o kterých si může se zaměstnancem povídat. Velmi to usnadňuje komunikaci. Fungují například i vzkazy při propuštění. Každý, kdo odchází, může napsat vzkaz současným i v budoucnu hospitalizovaným pacientům. Může napsat, jak se na oddělení cítil nebo zda mu léčba zde pomohla. K tomu může sloužit například strom namalovaný na zdi nebo kronika. Vzkazy ostatní pacienty motivují k léčbě, k tomu, aby si uvědomili, že má smysl.

PS: Péče na odděleních, které budou mít kapacitu kolem 22 lůžek, bude často probíhat v komunitách.
Na odděleních se pod vedením psychoterapeuta vytvoří skupiny, v nichž si pacienti budou vzájemně sdílet zkušenosti, hledat společné řešení problémů a pomáhat si v uzdravení. Na lůžkovém oddělení budou mít všichni prostory na relaxace, společenské hry či další individuální terapie. V rámci budovy bude wellness, kino, divadlo a další aktivity pro efektivní trávení času.

Už máte poskládaný základní tým odborníků? Diskutujete o tom, jak přesně by měla péče probíhat?

PS: Ano, naštěstí máme. Centrum duševní rehabilitace je projekt, který byl zahájen v roce 2016, ale reálně se o konkrétním personálním složení bavíme zhruba poslední rok či půlrok. S klíčovým týmem odborníků v oboru v čele s Martinem Hollým vzájemně cizelujeme pravidla provozu, využití moderních terapií a tím vytváříme soulad mezi moderní budovou a očekáváním od pacientů, zdravotníků a v neposlední řadě managementu nemocnice (holdingu), který reprezentuji.

Každý z odborníků, které dnes v týmu máme, pomáhá svým know-how a názorem ke tvorbě unikátního prostředí a provozních pravidel. To ve starších zařízeních objektivně nejde – mají už své zdi, dispoziční limity, zvyklosti a dané směrnice. Aktuálně spolupracujeme s většinou vzdělávacích institucí směrem ke zdravotníkům a zahajujeme série odborných přednášek pro ně. Obzvláště cílíme na specializované sestry v psychiatrii, všeobecné sestry, praktické sestry/zdravotnické asistentky, ergoterapeuty, fyzioterapeuty, sociální sestry, „terénní“ všeobecné sestry, ale i další odbornosti, které lidem v CDR pomohou, jako jsou finanční poradci a další.

Koncept toho, jak bude péče vypadat na lůžkových odděleních, ale už máte…

PS: Ano, a základní dogma pro nás je praxe orientovaná na recovery, koordinovaný, efektivní a humanisticky orientovaný systém, neselektovaná akutní péče, proaktivní a asertivní přístup k léčbě formou spolupráce/participace s centry duševního zdraví a dalšími preventivními aktivitami v regionu či kontinuita k následné péči, a to jak rezidenční, tak mimonemocniční. A samozřejmě dostatečné a stratifikované psychoterapeutické služby, multidisciplinární přístup, tedy zapojení nejenom zdravotnických profesionálů a výsledně fokus na péči o tělesné zdraví. Vedle ambulantní a lůžkové péče budeme mít denní stacionáře, kde budou moci být klienti v určité denní době, nechat na sebe působit zdravotníky, skupinu a prostředí, využít některých terapeutických provozů v budově a po večeři se vrátit domů. Aktivně budeme působit také v terénu. První akvizicí v této oblasti pro naše centrum bylo Denní psychoterapeutické sanatorium v Ondřejově, spolupracujeme také s centry duševního zdraví. Budovu CDR jsme postavili tak, aby byla zázemím a síťovou infrastrukturou připravena pro budoucí technologie, což je v nemocnicích umístěných v historických stavbách obrovský problém.

EP: Chceme, aby zde fungovaly virtuální týmy, v nichž bude docházet ke spolupráci mezi lůžkovým zařízením a CDZ či komunitním týmem.

Můžete přiblížit, co to ony virtuální týmy jsou?

EP: Multidisciplinární spolupráce probíhá na třech úrovních. První úroveň probíhá uvnitř jednoho týmu, který je na oddělení a tvoří ji tým působící přímo na oddělení a komunitní organizace. Součástí týmu je více profesí, každá má svou odbornost, a ty se vzájemně propojují ve prospěch klienta. Ve druhé úrovni se dostáváme ke zmíněným virtuálním týmům, což znamená spolupráci mezi dvěma týmy – lůžkovými a komunitními, což jsou například centra duševního zdraví (CDZ). Dojde ke slaďování péče o jednoho konkrétního pacienta. Cílem je vytvořit co nejširší strukturu, kdy je do spolupráce se zdravotnickým zařízením zapojeno více CDZ a probíhá cílená péče o jednotlivé pacienty. Probíhá již časně při hospitalizaci a pacient má zajištěnou návaznou péči. Příklad: hospitalizovaný pacient bude mít navázanou spolupráci s centrem duševního zdraví. My se můžeme s týmem CDZ spojit a pozvat je na setkání virtuálního týmu a samozřejmě se souhlasem pacienta sdílet informace. Terénní tým často pošle case manažera či pracovníka, který se o konkrétního pacienta stará. Člověk se cítí více v bezpečí, setká se s člověkem, kterého zná a věří mu. Tak je také možné rovnou mluvit s konkrétním pracovníkem a plánovat lépe psychiatrickou rehabilitaci. Říci si, co bude třeba, až bude někdo propuštěn, a zároveň sladit i jejich plán, který již mají s klientem domluvený. Hospitalizace pak nepředstavuje přerušení či překážku. Cílem přitom není, abychom vše dělali za pacienta, ale podněcovali a prováděli ho tak, aby věci zvládl sám. Po propuštění bude vědět, že se má na koho obrátit. Bude se cítit více bezpečně a jistě. Název virtuální je pracovním názvem v rámci projektu reformy psychiatrické péče, protože není pod jednou organizační jednotkou. Týmy přitom nejsou stoprocentně virtuální, komunikace neprobíhá jen online. Naopak je cílem, aby pracovník CDZ dorazil k nám a potkal se s konkrétním člověkem. Pokud o to lidé budou mít zájem, zprostředkujeme ale i kontakt online. Chci zdůraznit, že CDZ budeme vždy kontaktovat až po společné domluvě a souhlasu pacienta.

Kolik zaměstnanců by mělo v centru fungovat a jak velkou část už se vám povedlo nabrat?

PS: Zatím ještě nemáme spuštěnou ostrou kampaň na nábor personálu. Celkem bychom měli mít za více jak 16 měsíců od spuštění provozu kolem 300 zaměstnanců, nicméně start bude postupný. Akcentujeme kvalitu, bezpečí, efektivitu a spolupráci, a to chce čas a energii od nás všech. V první fázi každopádně potřebujeme kolem 50 sester. Téma nedostatku všeobecných sester je veřejnosti známo. U praktické sestry není problém nedostatku takový, u všeobecných sester už ale výzvy existují. Psychiatrie je stigmatizovaná, a při výběru specializace pro sestru nebývá tento obor první volbou. Na školách, kde nám to umožní, chceme vstupovat do výuky dvouhodinovou prezentací, nabídnout prohlídku centra a seznámení s týmem, abychom studenty motivovali. Jakmile budeme mít provoz spuštěn, nabídneme i vzdělávací a výzkumné kapacity.

EP: Na druhou stranu se už i psychiatrie začíná objevovat mezi obory, kterým by se chtěly sestřičky věnovat už od začátku kariéry, ačkoliv to jde pomalu. Při výběru zaměstnanců, například praktických sester, je pro mě každopádně klíčová jejich motivovanost pečovat o lidi s duševním onemocněním. I to, zda mají zájem o další vzdělávání, zájem o psychiatrii, ve které se chtějí dál zdokonalovat a nevadí jim dělat věci jinak, než je třeba standardem ve stávajícím systému.

PS: Nyní máme klíčové osobnosti, k nimž pak budeme nové kolegy a kolegyně přivádět. Jakmile spustíme ostrou kampaň, nebudeme cílit jen na sestry které pracují v oboru, ale i na sestry, co jsou mimo obor, a samozřejmě, jak jsem již zmiňoval, i na budoucí absolventy.

Na co budete zaměstnance v ostré části kampaně lákat?

EP: Lákáme na stávající benefity, které Rehabilitační nemocnice Beroun nabízí. Těch je velké množství, a kromě klasických, jako je příspěvek na penzijní připojištění nebo Multisport karta, nabízíme třeba kosmetické služby jednou měsíčně zdarma. Zdarma u nás můžete chodit na masáže, máme příspěvek na kadeřníka a manikúru nebo možnost využívat zdarma fitko. Máme slevu v nemocniční lékárně a kavárně. V Centru duševní rehabilitace bude bazén a sauna. Nabízíme také svozové služby či plně vybavené byty v Hořovicích. V neposlední řadě máme i stipendijní program, kdy při studiu oboru, který rozšiřuje vaší kvalifikaci ve zdravotnictví, máte nárok na stipendium až 10 tisíc měsíčně. Především budeme lákat na nové a bezpečné prostředí a možnosti, které Centrum duševní rehabilitace bude nabízet.

PS: A také jde o možnost realizace, mnoho lidí chce, aby byla o něčem praktickém. Když vám odejde člověk, který je vyléčený, je tu jasný výsledek. Pokud odejde pacient a vy ve spolupráci s multidisciplinárním týmem a podporou e-terapeutických programů typu Mindwell sledujete cestu zlepšení duševního zdraví, je to skvělé.
Já i Eliška velmi oceňujeme, že do tohoto projektu můžeme dát osobní nadšení a nadšení i dalších odborníků, co s námi pracují. Prostředí s možností sdílet svůj názor, to je pro nás jedna z nejdůležitějších věcí.

Zmínili jste prezentace pro studenty. Chcete na vzdělávání participovat i jinak?

PS: Zahájili jsme komunikaci si vysokými a středními zdravotními školami. V rámci diskusí jsme se dobrali k tomu, že je zájem vzdělávacích institucí si vzájemně pomoci. Logicky jsme pomáhající profese. My jako AKESO holding máme zájem na tom, abychom měli specializovaný ošetřovatelský personál v oblasti psychiatrie se zájmem o obor. Pokud vznikne dohoda, umožníme distanční výuku našich specialistek v ošetřovatelství přímo v prostředí našeho Centra duševní rehabilitace. Při výuce využijeme zdravotnických i pedagogických kapacit Centra duševní rehabilitace. Instituce, se kterou jednáme, má program akreditovaný. Z personálních důvodů ho nebyli schopni nastartovat, což bychom spoluprací mohli vyřešit.

Obor psychiatrie je stigmatizovaný. Jakými dalšími cestami do něj lidi lákat?

PS: Lidi je třeba nadchnout a nechat je realizovat jejich ideje, což je i jeden z důvodu úspěchu majitele AKESA Sotirise Zavalianise. Nechceme pracovníky, které budeme zaměstnávat půl roku. Nabízíme pochopení, úctu a stabilní zaměstnání, kde lidé budou mít možnost realizovat své schopnosti a těm, co se poštěstí, i své profesní sny. S profesorem Praškem, kterého máme v úzkém vedení Centra duševní rehabilitace, se navíc bavíme o vzniku výzkumné organizace a také o podpoře vzdělávání našich budoucích zaměstnanců i absolventů. Sama psychiatrie pomáhá a je i o pomoci sám sobě.

EP: Někdo si může mylně představovat, že sestra v psychiatrii je něco jako bachař. Někdo, kdo poroučí, a pacienti ho poslouchají. Tak to ale dnes není. Je třeba si uvědomit, že obor psychiatrie je jiný než somatické obory. Koho baví komunikace a léčba slovy, je právě toto obor, kde se může realizovat. Důvodem pro to, že absolventi nemají zájem o psychiatrii, je i to, že se na škole o oboru moc nedozví. Proto by bylo na místě dostat tuto problematiku i na střední školy. Aby sestry začaly mít zájem o práci v psychiatrii, je třeba ji destigmatizovat. I široká veřejnost by měla vědět, co vlastně psychiatrická sestra dělá.

Můžete tedy její práci přiblížit?

EP: Úkolem psychiatrické sestry je provádět například psychiatrickou rehabilitaci a psychoedukaci. Sestra by měla s člověkem v péči hodně hovořit o tom, jak jeho onemocnění probíhá. Měla by s ním hledat časné varovné příznaky. Například pacient se schizofrenií začne ještě před plným propuknutím ataky ztrácet kontakt s realitou, má bludy, halucinace, trpí nespavostí, špatnými sny nebo má migrénu. Každý má časné varovné příznaky jiné. My je společně v rámci psychoedukace hledáme. Cílem je, aby pacient v budoucnu sám rozpoznal varovné příznaky svého onemocnění a mohl je při další případné atace řešit dříve, než dojde k úplnému propuknutí nemoci. Tím pádem by nemuselo dojít k hospitalizaci, ale zvládl by to třeba jen s ambulantní podporou nebo s podporou komunitní péče, se kterou bude CDR úzce spolupracovat. Pacienta také edukujeme o jeho onemocnění, protože mu často chybí náhled. Neuvědomuje si, že onemocnění má, bagatelizuje ji. Sestra mu musí citlivě vysvětlit, že to, co se děje, není nic, co by se nedalo řešit. Je třeba o tom vědět a vnitřně to přijmout. Psychiatrická rehabilitace pak spočívá v tom, že se intervencemi snažíme pacienta navrátit do života, kterým žil před atakou nemoci. Při ní jsou pro člověka problémem i běžné věci, například že se nedokáže sám objednat k lékaři, zavolat na úřad nebo si dojít nakoupit. Často se stává, že to rodina nechápe komplexně. Proto by psychiatrická sestra měla edukovat také pacientovo okolí tak, aby pro něj bylo podporou. Při psychiatrické rehabilitaci vedeme pacienta k samostatnosti a jsme jeho průvodcem, jak věci zvládat.

PS: Jde navíc o spojku mezi zdravotním a sociálním segmentem, kdy sestra pomáhá jak s komunikací s lékařem, tak sociálním pracovníkem.

EP: K dalším kompetencím psychiatrické sestry patří i vedení relaxačních technik, může spolupracovat jako ko-terapeut při terapeutických skupinách. Provádí psychoterapeutickou podporu. Může koordinovat spolupráci mezi ústavními zdravotnickými zařízeními a terénními službami, aktivně̌ pracovat s osobami určenými pacientem a společně vytvářet podmínky pro návrat každého člověka do vlastního sociálního prostředí. Může také asistovat u elektrokonvulzivní terapie nebo u repetitivní transkraniální magnetické stimulace, podílí se na chronobioterapii u pacientů, vede podpůrné rozhovory s lidmi i jejich rodinami a kromě toho všeho samozřejmě vykonává i standardní ošetřovatelské intervence, jako je například aplikace infuzní terapie nebo podávání léků.

Bude se práce psychiatrické sestry v berounském centru zásadněji lišit od práce psychiatrické sestry v jiných zařízeních?

PS: Určitě v přístupu managementu a podpoře. Že by byl v českém zdravotnictví obvyklý kontakt managementu organizace s první linií zaměstnanců (krom náhodných osobních známostí), nebývá časté. Chceme pomocí komunikace a teambuildingových aktivit představovat naše ideje a pracovat s nápady a nadšením našich odborníků, tedy samozřejmě pokud budou v souladu se základním cílem projektu.

EP: Princip práce bude určitě jiný. Už jen model Safewards je něco, co se v Česku aplikuje opravdu velmi málo, tuším že pouze na dvou místech. Chceme práci dělat lidsky, k pacientům přistupovat vstřícně a zároveň profesionálně. Pro mě je také velmi důležité vytvořit bezpečné prostředí pro personál, který u nás bude pracovat. Myslím, že je potřeba dát prostor každému v realizaci. Budu potěšena každým nápadem, se kterým za mnou zaměstnanec přijde. Můžeme o něm následně diskutovat v týmu a rozvíjet společnými silami systém péče. Mým přáním je, aby se u nás zaměstnanci cítili bezpečně a nebáli se za svou staniční sestrou přijít s jakýmkoliv problémem nebo nápadem.

Je podle vás vzdělávání psychiatrických sester nastaveno správně?

EP: Plánujeme v rámci Centra duševní rehabilitace v Berouně zorganizovat i další aktivity pro vzdělávání personálu kromě možného specializačního vzdělávání, vytvořit například certifikované kurzy pro sestry týkající se ošetřovatelské péče po elektrokonvulzivní terapii nebo kurz zaměřený na deeskalační techniky a zvládání akutních stavů v psychiatrii, možná i přímo na model Safewards.

PS: Každopádně bychom se metodami i samotnou koncepcí budovy rádi stali inspirací pro ostatní. Nechci, aby to vypadalo, že tady děláme věci úplně jinak – neděláme. Jen máme možnost to „od podlahy“ udělat, jak chceme. I my jsme v rámci přípravy s kolegy navštívili psychiatrie po republice, kde nám dali doporučení, čemu se vyhnout. A každý z nás má respekt ke stávajícímu systému psychiatrické péče a každému z poskytovatelů tohoto druhu péče. Na základě dobrých vztahů jsme měli možnost se některých chyb vyvarovat, a my za to děkujeme.

Když se vrátím k lákání personálu, co pracovní prostředí? To je dnes pro mnoho zdravotníků přinejmenším stejně silné téma jako peníze.

EP: Chceme pro zaměstnance vytvořit prostředí, kam budou chodit rádi, kde jim bude práce dávat smysl a kde se nebudou bát svěřit se nadřízeným s případnými špatnými pocity nebo třeba nápady na zlepšování péče. Moje zkušenost z AKESA je taková, že to tak skutečně funguje, personál je vstřícný a lidský. Stejně tak chceme dělat psychiatrii. I pro nelékařské pracovníky chceme zavést intervize a supervize tak, aby se problémy, ale i radosti vzájemně komunikovaly. Nemělo by jít jen o komunikaci mezi nadřízeným a podřízeným, ale v celém multidisciplinárním týmu. To je základ bezpečného prostředí a toho, aby se v něm člověk cítil dobře. Zároveň se snažíme o to, aby oddělení byla dobře personálně zajištěna, aby měl zaměstnanec dostatek času a prostoru na práci s pacientem.

PS: Součástí všech našich pohovorů je přítomnost psychoterapeuta. Celá řada personálu je vyhořelá a ze zdravotnictví odchází. Přitom třeba u syndromu vyhoření jsme lékařům i nelékařským zdravotnickým pracovníkům či jakýmkoliv dalším profesím schopni pomoci. Personál bude postupně získávat vzdělávání v psychoterapeutických metodách, ale i v dalších metodách práce sám se sebou. Součástí provozu pak bude i práce ve skupinách, a to nejen v rovině nadřízenost – podřízenost, která je ve zdravotnictví standardní, ale i z pohledu týmu. Zásadní je tak respekt mezi sebou navzájem.

V centru navíc budete využívat i moderní technologie, což může být samo o sobě pro některé zdravotníky výzvou. Jak to bude vypadat?

PS: Je toho mnoho, například za pomoci virtuálních brýlí budeme pod vedením psychoterapeuta nebo psychiatrické sestry pomáhat lidem, kteří mají specifické fobie. Například se bojí většího množství lidí, komunikace nebo stísněných prostor. My je těchto fobií můžeme za pomoci virtuální reality a práce psychoterapeuta zbavit. Třeba při strachu z výšek simulujeme v úrovni jedna vyšlapání schodů, na úrovni deset stání na vrcholu výškové budovy s výhledem dolů. Postupně tak pacienta vedeme, jak s těmito pocity pracovat, aniž by musel opustit budovu. Centrum duševní rehabilitace se navíc staví vedle nemocnice, kde probíhají například rehabilitace pacientů po autonehodách. Pokud se někomu stane nehoda v tunelu, může se stát, že z tunelů začne mít strach a za každou cenu se jim vyhýbá. My ho problému můžeme zbavit. V Berouně tyto pacienty dokážeme vyléčit jak po somatické, tak po psychické stránce.

Foto: AKESO

Michaela Koubová