Lidé, kteří se nadměrně strachují o své zdraví, umírají dříve než ti, jež tyto intenzivní obavy neřeší. Ukázala to nedávná švédská studie publikovaná v žurnálu JAMA Psychiatry, podle níž lidé s hypochondrickou (úzkostnou) poruchou, mají vyšší pravděpodobnost, že zemřou dříve, než průměrná populace, a to jak z přirozených, tak nepřirozených příčin. Podle autorského týmu by tato studie mohla přispět k včasné detekci a odpovídající péči o lidi žijící s tímto duševním onemocněním.
Bývá neprávem terčem mnoha vtipů, ale život s ní je víc než náročný. Hypochondrie neboli hypochondrická úzkostná porucha je duševní onemocnění charakterizované nadměrnými obavami o vlastní zdraví, které člověka paralyzují a zásadně se tak zhoršuje kvalitu života. Tito lidé, i když řada z nich absolvuje řadu vyšetření a testů, nebo se naopak lékařské péči vyhýbají, se nejsou schopni zbavit extrémních obav ohledně svého zdraví a prožívají celou řadu až katastrofických scénářů, které je děsí.
„Mnozí z nás jsou mírní hypochondři. Ale také existují lidé, kteří se nacházejí na druhé straně spektra, žijí a trpí v neustálém přemítání o vážné nemoci,“ citovala agentura AP psychiatra Jonathana E. Alperta, který působí v Montefiore Medical Center v New Yorku. Jak zdůrazňuje, lidé s tímto onemocněním skutečně trpí a „je důležité je brát vážně a léčit“. Konkrétně to znamená nabídnout jim kombinaci vhodných antidepresiv a odpovídající psychoterapie.
Nová švédská studie publikovaná v žurnálu JAMA Psychiatry ukázala na „paradox hypochondrů“, a to, že lidé s tímto duševním onemocněním ve srovnání s běžnou populací umírají dříve. Zvýšená mortalita se týká všech příčin, a to jak přirozených, tak nepřirozených, zejména sebevražd. Chronický stres a jeho dopady na tělo mohou být jedním z možných vysvětlení těchto rozdílů.
Švédské zdravotnictví má vlastní kód pro hypochondrii
Vzniku studie, která zahrnovala 4 129 osob s tímto duševním onemocněním a 41 290 osob z běžné populace, nahrála skutečnost, že švédské zdravotnictví pracuje s elektronickými registry a má vlastní kód označující hypochondrii. Přesněji, skupina pacientů byla porovnávána s běžnou populací obdobného věku, pohlaví a bydliště, a současně byly údaje o nich porovnány za stejné časové období. Bylo tak možné díky funkční elektronizaci švédského zdravotnického systému získat dostatek dat a analyzovat je.
„Měli jsme štěstí,“ uvedl pro agenturu AP David Mataix-Cols, vedoucí autorského týmu, který působí na Karolinska Institute, k faktu, že švédské zdravotnictví má vlastní kód pro toto nemocnění. Bylo tak možné analyzovat data o tisících osob po dobu 24 let, přesněji mezi lety 1997 až 2020.
Celková mortalita byla u lidí s touto úzkostnou poruchou vyšší, konkrétně 8,5 na 1 000 osob, ve srovnání s 5,5 na 1 000 osob u běžné populace. Také tito lidé umírali průměrně dříve, v průměru ve věku 70 let, tedy o pět let dříve než běžná populace. Vyšší riziko úmrtí měli v důsledku onemocnění srdce, krve a chorob dýchacího systému. Častěji také umírali z neznámých příčin. Naopak srovnatelná míra úmrtnosti byla nádorových onemocnění. Čtyřikrát častěji pak lidé s touto poruchu umírali v důsledku sebevraždy.
„Je to trochu paradoxní zjištění, že? Tolik se obávají nemocí a smrti, ale stejně je nakonec u nich riziko úmrtí vyšší,“ citoval vedoucího autorského týmu Davida Mataix-Colse americký deník The Washington Post. Už předchozí výzkumy věnované hypochondrií ukázaly, že lidé s duševním onemocněním umírají dříve, a právě to podnítilo jeho profesní zájem o toto téma.
Lidé s hypochondrií si nevymýšlejí, skutečně trpí
Navzdory skutečnosti, že hypochondrická úzkostná porucha je duševní onemocnění zhoršující kvalitu života, řada nemocných naráží na nepochopení či zlehčování své situace i ze strany svých nejbližších nebo zdravotnického personálu. Pečovat o takového člověka není snadné.
„Chce to velkou dávku citlivosti a empatie sdělit pacientům, že to, co zažívají, je samo o sobě onemocněním, které má své jméno. Ale naštěstí existují dobré možnosti léčby,“ vysvětlil Jonathan E. Alpert, který vede vědeckou radu American Psychiatric Association.
Pacienti s hypochondrickou úzkostnou poruchou skutečně trpí, když si signály vlastního těla vykládají jako „důkazy“ katastrofického scénáře závažného onemocnění. Podle švédského vědeckého týmu je pravděpodobné, že rozšíření této úzkostné poruchy je podceňováno, protože řada lidí žijící s těmito obtížemi není správně diagnostikována. I pokud se tak stane, ne vždy tito pacienti dostávají odpovídající terapii.
„Hypochondrie je obecně považována za chronické onemocnění, s nízkou pravděpodobností remise bez specializované léčby,“ konstatoval autorský tým s tím, že pacienti častěji a více využívají medicínských konzultací, které vedou k dalším a dalším vyšetřením. Ta jsou však často z lékařského hlediska zbytečná a psychologicky kontraproduktivní.
To by mohlo podle autorského týmu vést k úvaze, že by u těchto lidí měla být závažná onemocnění odhalena včas, a tedy by jejich mortalita měla být nižší. Přesto tomu tak není: „Za prvé, někteří jedinci pociťují takovou míru úzkosti spojenou s vlastním zdravím, že se zcela vyvarují kontaktu s lékařskými službami, čímž riskují přehlédnutí závažných onemocnění. Za druhé, chronická úzkost a deprese, které jsou pro poruchu charakteristické, jsou známé tím, že jsou spojeny s řadou nepříznivých zdravotních následků, jako jsou kardiovaskulární onemocnění a předčasná úmrtnost.“
Svou roli může sehrát i to, že alkohol či cigarety mohou být pro řadu pacientů „sebemedikací“ s cílem zmírnit své úzkostné stavy. To pak u nich zvyšuje riziko (předčasného) úmrtí.
Ludmila Hamplová
