Od mršin k ebole: Stručná historie bakteriologických válek

Bakteriologická válka stojí od roku 1972 mimo mezinárodní právo. To ale ani v nejmenším neznamená, že je před ní svět v bezpečí – a jak od včerejška také víme, svět, to je i Česko. Přestože by bylo úmyslné šíření eboly tak obtížné, že je téměř vyloučeno, nelze nad podobnými hrozbami jen tak mávnou rukou. Ostatně, existují viry a bakterie, které už v minulosti byly jako zbraně nasazeny a způsobily utrpení a smrt mnoha tisícům lidí.

 

Všeobecně se používání bakteriologických zbraní považuje za jeden ze smutných výdobytků moderní vědy. Ve skutečnosti tomu tak ani zdaleka není. Pěkným klišé můžeme tvrdit, že bakteriologické zbraně se zrodily krátce poté, co jeden homo sapiens sebral ze země klacek a zabil jím druhého. Systematicky se ale začaly ve své primitivní, ale přesto smrtící podobě, používat v době kdy vznikla první opevněná místa, která bylo nutné dobývat. Házení rozkládajících se mršin přes hradby mezi obléhané bylo běžnou součástí dobývání hradišť, pevností i hradů.

Za zaznamenání stojí ryze český příspěvek do dějin bakteriologických válek. Když roku 1304 německý král a rakouský vévoda Albrecht s mohutným vojskem vtrhl do Čech, zastavil se u hradeb města, z jehož dolů proudilo do pokladnic českého a polského krále Václava Druhého všemocné stříbro. Ačkoliv měl na své straně výhodu značné početní převahy, musel nakonec od Kutné Hory odtáhnout, přičemž se tento ústup změnil v útěk lemovaný stovkami mrtvol. Mohli za to nejen čeští bojovníci, ale především struska smíšená s fekáliemi. Obránci Kutné Hory touto primitivní bakteriologickou zbraní otrávili vodní zdroje a způsobili v Habsburkově vojsku hroznou epidemii. Vybrala si tisíce obětí mezi lidmi i koňmi. Jak napsal souvěký kronikář: „Po stříbře lačnili a stříbrnou močku pili.“

Mohlo by vás zajímat

Německé zdravotní pojišťovny míří k rekordním deficitům, varuje prognóza

Na okraj poznamenejme, že jedovatá stříbrná struska obsahovala také jedovatý arzén. Ten dokázaly ocenit i novodobé armády. Ve skladech mnoha zemí se nacházely velké zásoby lewisitu, což je směs organických derivátů chloridu arsenitého a především bojová otravná látka se zpuchýřujícím účinkem. Působí toxicky na pokožku, oční sliznici a dýchací orgány.

 

Bakterie ve službách smrti

Bakteriologická válka v podobě blízké hrozbě, kterou je nyní vyhrožováno i České republice, se zrodila nejspíš v roce 1763. Tehdy příslušníci britské námořní pěchoty použili proti domorodcům v severní Americe pravé neštovice, dodnes jednu z nejděsivjěších bakteriologických hrozeb. Toto první použití někteří odborníci zpochybňují. O dalším nasazení bacilu pravých neštovic proti lidem už žádné pochybnosti nejsou. Došlo k němu v Novém jižním Walesu a uskutečnila ho opět britská námořní pěchota. Škodolibou shodou okolností v jakých si historie libuje, se to stalo v roce 1789, v letopočtu, který si obvykle spojujeme s francouzskou revolucí a jejím krásným heslem o rovnosti a bratrství všech lidí.

Na počátku dvacátého století už bakteriologické zbraně hrály v úvahách generálních štábů významnou roli. Dokonce ani během První světové války si ale žádná ze soupeřících stran netroufla přikročit k jejich masovému nasazení. Obava z toho, že by jakýkoliv velký útok vyvolal ještě rozsáhlejší protiútok, byla příliš silná. V letech 1914 až 1918 došlo na evropském bojišti jen k ojedinělým sabotážím, při kterých německé ozbrojené síly využily bakterie sněti slezinné (antrax) a vozhřivky.

Ačkoliv se velmoci roku 1925 v Chammonix shodly na tom, že používání bakteriologických zbraní by mělo být postaveno mimo mezinárodní i válečné právo, historické okolnosti vytvořily pro jejich vývoj a také použití další a další příležitosti.

Například Velká Británie provozovala pod vedením mikrobiologa Paula Fildese výzkumné a vývojové centrum bakteriologických zbraní na ostrově Gruinard u skotského pobřeží. Ministerský předseda Winston Churchill byl velkým podporovatelem nasazení gruinardského antraxu proti Německu. Nakonec naštěstí zvítězil zdravý rozum. Po skončení Druhé světové války anglické zásoby bakteriologických zbraní naložili na palubu ukořistěných německých křižníků Leipzig a Nürnberg a potopili je v Severním moři. Samotný ostrov Gruinard ale zůstal uzavřenou, přísně střeženou – a smrtelně zamořenou oblastí dalších osmačtyřicet let.

Američané provozovali ve čtyřicátých letech rozsáhlé laboratoře ve Fort Detricku v Marylandu. Vyvíjeli zde kromě obligátního antraxu také vojensky použitelné kultury botulismu a „nemoci bizonů,“ brucelózy.

Hrůzy bakteriologické války ale světu v plném světle předvedlo Japonsko, konkrétně experimentální uskupení označované nejčastěji jako Jednotka 731.

 

Šílený profesor a jeho dílo

Širó Išii se narodil roku 1892 a na lékařské fakultě kjótské univerzity si vysloužil pověst mimořádně nadaného, sobeckého, nevypočitatelného studenta, se záblesky geniality, pohybující se mimo hranice dobra a zla. Tyto vlastnosti nadějného mikrobiologa předurčovaly pro kariéru ve všemocné japonské armádě, do jejíchž řad vstoupil jako dvacetiletý.

Na rozdíl od kosmopolitního námořnictva byla japonská armáda uzavřená před okolním světem; jednou z řídkých výjimek byly výzkumné jednotky, určené k vývoji chemických zbraní. Generálové v průběhu dvacátých let vyslali Išiiho na dva dlouhé studijní pobyty. Na Západě studoval nejnovější poznatky o otravných plynech, seznámil se s vývojem dalších a stále ničivějších bakteriologických látek.

V roce 1936 se Išii stal velitelem jednotky 731. Oficiálně se zabývala čištěním vody v okupovaných územích kontinentální Asie. Skutečnost byla odlišná. Na začátku února 1939 profesor Išii před obecenstvem, jehož nejvýznačnějším členem byl bratr císaře Hirohita Jasuhito, provedl vivisekci. Pitva živého člověka vyvolala ve shromážděných „pocity hrdosti nad pokroky japonské vědy v éře Šówa.“ Išii dostal ve svých pokusech volnou ruku a závazný příslib tajné policie; do roku 1945 mu Kempei Tai dodala podle střízlivých odhadů deset tisíc „nespolehlivých“ Japonců, další desetitisíce lidí v okupované Číně zemřelo, když jednotka 731 jejich domovy zamořila dýmějovým morem, antraxem, cholerou. Laboratoře, ubikace a zázemí jednotky se rozprostíralo na ploše šesti kilometrů čtverečních, na nichž rozpoutal Išii peklo, které nemělo a nemá obdoby. Celkem dosáhl počet obětí experimentů jednotky 731 čtvrt milionu, podle některých zdrojů až 400 tisíc. Kromě toho jim padlo za oběť asi 1700 japonských vojáků, nad jejichž ubikace vítr zanesl letecky rozprašované bakteriologické zbraně.

Po válce Išii padl do amerického zajetí. Podle podmínek kapitulace měl být vydán do Sovětského svazu; místo toho se šílenému profesorovi s vysokou hodností generálporučíka podařilo vyjednat si imunitu. Představitelé Spojených států ostře postavili proti tomu, aby byl on a jeho spolupracovníci nejen souzeni, ale vůbec vyšetřováni, přestože své „výzkumy“ prováděl na lidech, a to s nezměrnou nelítostností. Vrchní velitel spojeneckých sil v Tichomoří a po roce 1945 neomezený pán poraženého Japonska Douglas MacArthur se zasadil o to, aby byl Išii zaměstnán v kanceláři pro sběr dokumentace o japonských válečných zločinech.

„Išiiho informace jsou nedocenitelné… kvůli skrupulím, které v USA pociťujeme u výzkumů na lidech, bychom se k nim nemuseli nikdy dobrat. Nyní je máme za pakatel,“ píše se ve štábním dobrozdání. Dalších dvacet let života strávil Išii v už zmíněné pevnosti Fort Detrick v Marylandu, kde pod patronací amerických úřadů pokračoval ve výzkumu a vývoji bakteriologických zbraní.

 

Išiiho dědicové

Po skončení Druhé světové války nedošlo k žádnému vážnému pokusu o omezení bakteriologického zbrojení. Naopak, zejména v padesátých letech došlo ke skokovému nárůstu zájmu ozbrojených sil o ně. Britům se podařilo vyrobit smrtící zbraň z moru, Američané zase slavili politováníhodné úspěchy s tularémií a horečkou Q, v obou případech za vydatné pomoci profesora Išiiho.

Roku 1969 americký prezident Richard Nixon inicioval vznik smlouvy, podle které mocnosti nadále neměly využívat bakteriologické zbraně pro ofenzivní účely. Postupně se k ní připojilo celkem 165 zemí včetně tehdejšího Sovětského svazu. Ten ale i přes podpis svých politických představitelů nadále pokračoval ve vývoji útočných bakteriologických zbraní. Sovětští vědci pracovali také na pokusu zkřížit neštovice s ebolou, nikdy se jim ale nepodařilo dotáhnout tento experiment do konce

(Více o státním podniku Biopreparat a sovětském programu na vojenské využití eboly jsme psali v tomto článku).

Z někdejšího Sovětského svazu také pochází jeden z nejznámějších případů bakteriologického zamoření. Došlo k němu roku 1979 u Sverdlovska. Z nejvýznamnější sovětské bakteriologické stanice unikla sněť slezinná, používaná jako náplň bojových hlavic modifikovaných raket SS-18. Incident si vyžádal více než sto obětí a některé části zkušebního polygonu jsou dodnes uzavřené.

K experimentům s bakteriologickými zbraněmi se přinejmenším v osmdesátých letech minulého století odhodlali v Iráku. Oběťmi experimentů s antraxem a také s velbloudími neštovicemi se stávali íránští váleční zajatci a Kurdové, přičemž vedoucími osobnostmi iráckého bakteriologického programu byli vědci vyškolení ve Velké Británii.

Poměrně málo známým faktem je, že se s bakteriologickými zbraněmi ve značné míře pracuje v Jihoafrické republice. Značný zájem vzbuzuje například podnikání společnosti Delta G Scientific Company s neprůhlednou majetkovou strukturou, v níž figurují právnické osoby se sídlem na Kajmanských ostrovech.

Bakteriologické zbraně jsou pro teroristické a paramilitární skupiny vyhledávanou komoditou – a také komoditou dostupnou daleko snáz než by se nám zamlouvalo. Výmluvně o tom svědčí seznam aktů bioterorismu.

1972 – Policie v Chicagu zatkla studenty Allen Schwandera and Stephena Peru. Disponovali dostatečným množstvím bacilů tyfové horečky, které by stačilo k nakažení celého města.

1984 – Takzvané Rajneeshee útoky v Oregonu. Celkem 751 lidí bylo nakaženo salmonelou.

1993 – Členové japonské sekty Óm Šinrikjó útočí v Tokiu.

2001 – Antraxové dopisy v USA a v Chile, zahynulo pět lidí.

Doufejme, že do tohoto seznamu další položky už nebudou přibývat.

 

Ondřej Fér, Start-up.cz