Hlavní výstupy z konference o financování zdravotnictví ze čtvrtka 12.1. 2017 mě potěšily. Konečně si někdo všiml, že se rozdává a slibuje, ale nehospodaří. Ono se stačí podívat do minulosti, vzpomenout na krize našeho veřejného systému, dosypávání peněz ze státního rozpočtu i na „rozdávačné“ ministry, třeba Bohuslava Fišera (v letech 2000-2002 ministr zdravotnictví ve vládě Miloše Zemana – pozn. redakce) a na následný propadák ne nepodobný Bohuslavovi Sobotkovi, který taky někomu předá propadák.
Rok 2006 vypadal hospodářsky slibně, troufali jsme si na komplexní reformu, které paradoxně roky hojnosti spíše nepřály. Poslanci i zdravotníci důvod reformy moc nechápali, všichni se dívali tak na špičku svých bot a dál nedohlédli. Přesto jsme zavedli poplatky s regulačním i finančním efektem a vyhláškou jsme nařídili naplnění rezervních fondů zdravotních pojišťoven. To jsme ještě nevěděli nic o Enronu a blížícím se cyklickém, docela hlubokém hospodářském propadu. Jak se tyto rezervy hodily, jak nám Kubkova suita šlapala po krku, abychom peníze pustili do systému, ale vydrželi jsme! Škoda, že hned nenavazovala reforma, která byla kompletně připravena a prošla vládou. Nicméně krize se smrskla pouze na rok 2013, kdy se námi nařízené rezervy vyčerpaly.
Systém financování se od dob ministra Fišera nijak nezměnil. Utrácení v době konjuktury, vyčerpávání rezerv, zátěž plošně zvýšenými platy, zvýšená minimální mzda, snižování spoluúčasti, neřízená poptávka i dodávka zdravotních služeb povede k hlubším a delším propadům v době recese. Neexistuje možnost nastavení parametrů pojištění, tak to skončí jako vždy restrikcemi.
Jak na to, jsme se na konferenci nedozvěděli, ale objevily se náznaky. Bylo zmíněno nominální pojistné, ale přednášející si ho pletl s připojištěním. Bylo zmiňováno komerční připojištění, oblíbená to floskule politiků i zdravotnických „expertů“, novinářů. Kolikrát jsme už slyšeli zleva zprava, jaký je to úžasný recept na reformu a získání zdroje peněz pro veřejný systém. Přitom platí: čím méně uspokojuje veřejný systém potřeby pojištěnců, tím je větší prostor pro komerční připojištění a naopak. Je zřejmé, že komerční připojištění si kupují nespokojení a movitější pojištěnci. Politici pořád ale nechápou, že platí Ústava a zákon o veřejném zdravotním pojištění, kde všichni mají nárok na ty výkony, které mohou pomoci v jejich nemoci. Výsledkem této základní neznalosti byla vyhláška o nehrazených službách, která měla tuším 12 položek, z čehož většinu tvořily plastové sádry podle druhu končetin. Při pokrytí zdravotním pojištěním nelze diferencovat, co, ale jak kryje, tedy jak je péče zajištěna, jaký je způsob přístupu k péči, event. s jakým komfortem.
Proto je důležité navodit uvnitř veřejného systému soutěž zdravotních pojišťoven o klienta pomocí nominálního pojistného. Pojištěnec má možnost koupit si tzv. zdravotní plán, tedy způsob zajištění zdravotní péče. Nominální pojistné je pak cenou tohoto plánu u každé zdravotní pojišťovny pro všechny její pojištěnce stejné, ale může být rozdílné mezi jednotlivými ZP. Každá pojišťovna pak nabízí několik plánů s různou cenou podle obsahu zajištění v rámci rozmezí dané regulací státu (např. 0 – 500 Kč měsíčně). První zavedení pak může v politice posunout pravolevou debatu ke sporům o výši pojistného a o výši podpory státu pro důchodce při nákupu zdravotního plánu (třeba Sobotkovci 90%, Fialovci 75%, Babišovci 60% ceny plánu). Tomu by už občané rozuměli i v debatě OMV. Ale hlavně se dá nastavit vyšší podíl soukromých peněz v systému, tedy podíl solidárního základu vytvořeného z povinných odvodů na zdravotní pojištění ku spoluúčasti pojištěnců (poplatky + přímá spoluúčast + nominální pojistné). Začněme třeba s 30% soukromých zdrojů. V Holandsku je to 50:50, přičemž nominální pojistné tvoří asi 45%. Nikoho to nehendikepuje a veřejný systém není zdaleka tak zranitelný a pokrývá jedno z nejlepších zdravotnictví nejen v Evropě. Někomu to zní jako sci-fi, ale základní legislativa je hotová, leží na Ministerstvu zdravotnictví ČR od roku 2008. Blíží se volby a snad se nějaký politik podívá na holandské webovky, když už nevěří tuzemským expertům.
České zdravotnictví nezachrání jednoduché formule, jako zavedeme komerční připojištění, elektronizaci, budou se platit plomby, snížíme počet lůžek, nemocnic, zvýšíme platy, zrušíme poplatky…, ale jen odvaha změnit parametry veřejného zdravotního pojištění, aby bylo odolnější v krizi a přátelštější k pacientům.
Tomáš Julínek
