Média náhle objevila, že zdravotní pojišťovny už nebudou nadále přispívat 150 korunami na brýlové obruby a někteří politici hned přispěchali s rozčílením, jaká je to nehoráznost. Nikdo už neřekne, že jde v porovnání s cenami brýlí o zlomek částky a že díky tomu se ušetřily peníze, které mohou jít například na snížení několikatisícových doplatků pro lidi na vozíku.  Navíc, nový systém hrazení zdravotních pomůcek nevznikal od zeleného stolu na ministerstvu zdravotnictví, ale za účasti a souhlasu všech „stakeholedorů“ včetně lékařů a zejména pak samotných pacientů.

Od založení Koalice pro zdraví bylo naším hlavním cílem dosáhnout vzájemné spolupráce pacientských organizací, ministerstva zdravotnictví, odborných společností a vlastně všech složek zdravotnictví. Bylo to mnohem těžší a šlo to mnohem pomaleji, než jsem si představovala. Záleželo na ministrovi a také na tom, co se zrovna dělo ve zdravotnictví, jestli někdo měl zájem o pacienty, anebo ne.

Moje vysněná představa, že skutečná spolupráce je možná, se ukázkově splnila až minulý rok v pracovních skupinách při ministerstvu. Jednou z nich je pracovní skupina pro kategorizaci a úhradovou regulaci zdravotnických prostředků, která byla motivovaná nejenom snahou o spolupráci, ale také termínem dokončení ke konci roku 2018, který se závratně rychle blížil. Tak jako obvykle v minulosti, léta se o tom diskutovalo, ale moc se nedělalo. Vůbec poprvé v historii se v zasedačce ministerstva sešly všechny klíčové subjekty českého zdravotnictví na přípravu zásadní novely obsahující nový systém kategorizace a úhradové regulace pomůcek vydávaných po předepsání na poukaz. Pacientské organizace měly svou pracovní skupinu, které se mohli účastnit zástupci všech organizací, kterých se to týkalo. Poprvé se organizace intenzívně zabývaly pomůckami, kolektivně rozhodovaly, a pak své připomínky a návrhy předávaly do „velké pracovní skupiny“ kde byly zástupci dodavatelů, zdravotních pojišťoven i odborných společností.

Samozřejmě povinností každého vedení pacientské organizace je hájit zájmy svých členů – což kromě jiného lze jednoduše shrnout tak, aby pacienti dostali, co možno to nejlepší s nejnižšími doplatky. Tentokrát si také poprvé uvědomily, jaké rozdíly a pokřivení v tom systému v minulosti existovaly. Pacienti s některými diagnózami platili zanedbatelně málo či vůbec nic, zatímco jiní se pohybovali s doplatky v desítkách tisíc korun. Bylo zapotřebí se smířit s tím, že v rámci solidarity si někteří polepší a jiným se doplatky navýší. Nebylo to jednoduché, když ještě stále přetrvávají v podvědomí lidi politické pohádky o bezplatném zdravotnictví. A taky díky tomu nesmyslnému politickému pokrytectví, když chce pacient lepší čočku než tu co mu uhradí pojišťovna, místo toho aby zaplatil jenom rozdíl v ceně, musí zaplatit celý výkon plus tu čočku. Realita je naprosto jiná a teď jsme o ni otevřeně diskutovali a museli ji přijmout.

Vždy jsem věřila, že závěrem dobrého vyjednávaní je, když všechny strany odcházejí od stolu s pocitem, že dostaly méně, než doufaly, ale více než se obávaly. Po intenzivních jednáních to skutečně takto skončilo. A dokonce včas, což málokdo z nás na začátku očekával.

Jednou z mnoha logických změn byl návrh, že se osobám starším 15 let se již nebude přispívat dosavadních 150 Kč na brýlové obruby a s výjimkou těžších diagnóz ani na brýlové čočky (u těch méně závažných diagnóz se příspěvky pohybovaly ve stokorunách). Snad polovina z nás, co tam seděli v zasedačce s brýlemi na nose, jsme uznali logiku argumentu, že současné příspěvky jsou zanedbatelné v porovnání s konečnou cenou běžných brýlí, kde se bavíme o tisících korun. Chápu, že i 150 korun by mohlo někoho potěšit, když platí za brýle, ale těch zhruba 100 miliónů korun ročně mohou zdravotní pojišťovny použít na snížení doplatků pacientům tam, kde byly nespravedlivě vysoké. Na trh přicházejí nové pomůcky, které bude zapotřebí z něčeho uhradit. Veškeré potenciální úspory v kategorizačním stromu jsou a budou vynaloženy na úhrady jiných potřebnějších pomůcek pro pacienty s vážnými zdravotními potížemi. Nakonec, ne jenom odborné společnosti, ale i pacienti se shodli, že výsledek byl optimální v rámci fiskální reality. Navíc, pracovní skupina pokračuje ve své činnosti a už na minulé schůzi tam bylo projednáváno několik dalších návrhů pacientských organizací na zařazení nových inovativních prostředků do úhrad.

Zpráva, že teď najednou optometristi, optici nebo oftalmologové bubnují na poplach, že by si snad lidi přestali nechat předepisovat brýle a chodit na kontroly mne nejenom překvapila, ale brnkla na ten správný nerv. Posledních 10 dní jsem strávila pátráním po oftalmologovi, až jsem nakonec správně po Česku zavolala kamaráda, kterého jsem původně nechtěla otravovat, aby mi zjednal protekci. Recepční volala před chvílí, že se mám dostavit zítra dopoledne. Lituji sousedku, která se přestěhovala a na adrese u minulého bydliště ji odmítli a na klinice, kam údajně patříme ji jednoduše řekli, „ať jde tam kam chodila dříve“. Zítra se opatrně zeptám oftalmoložky, jestli by mohla vzít i mou sousedku.

Jana Petrenko