Čtvrteční rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva bylo pro řadu lidí, kteří jeho rozhodovací praxi sledují, příjemným překvapením. Dosavadní judikatura (zejm. případ Ternovszky v. Maďarsko) spíše naznačovala, že v ESLP získají fanoušci domácích porodů silnější podporu.
Úroveň porodnic v ČR jistě není zcela vyrovnaná a zejména v disciplíně komunikace s rodičkou a respektování jejích přání má mnoho lékařů a sester velké mezery. Asi není zcela zanedbatelné, že porodnice se v průzkumech „Kvalita očima pacientů“ pravidelně umísťují na nejnižších příčkách. Úvahy o legalizaci domácích porodů (přitom pozor: domácí porod není nelegální pro rodičku! Pouze při něm nemůže být poskytována zdravotní služba porodní asistentkou podobně, jako chirurg nemůže poskytovat v domácím prostředí pacienta zdravotní službu spočívající ve vyjmutí apendixu!) však představují spíše pokus o vylití dítěte i s vaničkou, než smysluplné řešení komunikačních nedostatků zdravotnických pracovníků.
Evropský soud pro lidská práva uznal, že v otázce domácích porodů se střetávají právo na soukromý život rodičky s právem na ochranu zdraví dítěte. Neexistuje jednoduché pravidlo, podle kterého by se státy při takovém střetu v konkrétním případě protichůdných práv musely řídit, aby dodržely ustanovení Evropské úmluvy o lidských právech. Česká republika svou právní úpravou (zejm. zákon o zdravotních službách) poměrně jednoznačně preferuje zájmy dítěte, které může být při domácím porodu ve zvýšené míře ohroženo na životě i zdraví před zájmy matky, které případný nemocniční porod primárně způsobí „pouze“ osobní diskomfort. Jistě to není jediné možné řešení, k této problematice přistupují evropské státy různě, ale bezprostředně nejdůležitější je konstatování ESLP, že ani silný příklon k jednomu z těchto práv není v rozporu s Úmluvou.
ESLP ovšem ve čtvrtek rozhodl i v jiné věci týkající se porodnictví v ČR, což pro běžného konzumenta zpráv poněkud znepřehlednilo situaci. Případ Hanzelková v. ČR se netýkal domácího porodu, nýbrž situace, kdy rodička chtěla odejít i s dítěte z porodnice několik hodin po (bezproblémovém) porodu. Zdravotničtí pracovníci jí odmítli předložit k podpisu negativní revers, a když přesto odešla, s pomocí orgánu sociálně právní ochrany dětí a Policie ČR nechali ženu i s dítětem nedobrovolně přivést zpět. Tento postup (byť měl, jak se zdá, kořeny opět v nedostatečné komunikaci) zjevně neměl oporu v tehdy ani nyní platné legislativě a po právu tak byl označen za nepřípustný.
Oba případy však spojují zásadní faktory: špatná komunikace lékařů a (zejména!) zdravotních sester v porodnicích a jejich právní ignorance – neznalost práv a povinností svých i pacientů. Těhotné i rodící ženy mají samozřejmě právo na maximální respekt ke svým přáním a představám o průběhu porodu. Nepochybně však existují objektivní zdravotní důvody, ať už na straně matky nebo dítěte, proč konkrétní přání nemůže být vyslyšeno. Je pak důležitou úlohou zdravotnických pracovníků klidně a srozumitelně situaci vysvětlit a nabídnout možnosti dalšího postupu. Bez významu samozřejmě není ani prostředí, v němž se rodičky budou cítit komfortně a bezpečně. Pokud bude vedení nemocnic upírat více pozornosti na tyto aspekty zdravotních služeb v oblasti porodnictví než jen na nákupy nových super hyper přístrojů, třeba celá diskuse o domácích porodech bude za pár let naprosto zbytečná, protože až na pár extrémních výjimek nebude mít žádná žena důvod rodit mimo nemocnici.
