Již řadu let se táhnou doporučeními ze strany OECD (Organization for Economical Co-operation and Development) dvě sdělení: za prvé naše zdravotnictví je kvalitní, ale v některých směrech málo efektivní, a za druhé stávající prostředky vkládané do systému zdravotní péče nebudou do budoucna stačit, neboť obyvatelstvo stárne a náklady na tuto péči stoupají, a to „raketově“.
Obě tato tvrzení se opírají o dlouhodobé trendy, nejen u nás, ale v celém světě, a hlavně jsou pravdivá. Co s tím máme dělat, je také doporučeno. Především posílit primární péči, tzn. vztah pacient a jeho praktický lékař (případně ambulantní specialista), posílit ambulantní péči jako celek a posílit domácí péči jako lidsky i ekonomicky výhodnější způsob poskytování zdravotní péče, tzn. menší část péče přesunout z nemocnic do ambulancí nebo domů.
Jak toho dosáhnout? Posílit roli praktiků – tím nemám na mysli cestu, kdy zdravotní pojišťovna a její konkrétní registrující lékař budou posílat své pacienty pouze k jednomu či dvěma smluvním specialistům (dříve pro tento postup existoval termín „řízená péče“ a znamenalo to částečné omezení svobodné volby lékaře), ale mám na mysli, že tento lékař – „praktik“ se bude o své pacienty více starat sám a naopak pacient bude mít zájem, aby se péče o něj soustřeďovala do rukou jednoho lékaře. Přeci není nutné, aby například do diabetologické poradny (pozn. pro nemocné cukrovkou) chodili pacienti se stabilizovaným diabetem léčení jen dietou nebo jednoduchou kombinací antidiabetických léků. To se samozřejmě netýká léčby inzulinem. Dobrý praktický lékař by také měl mít informaci, za kterými specialisty „jeho“ pacient chodí a jaké léky a na co užívá. Měl by svým způsobem péči o něj spoluřídit. Což se spíše neděje. Jistě i pacient (mnoho z nás) má co dohánět v zájmu o své zdraví a nemoci a v péči o sebe. Kolik z nás chodí k doktorovi, jen když je nejhůře? Kolik z nás chodí na preventivní prohlídky? A přeci jsou nejen vhodné, ale i povinné! Takto by praktický lékař i jeho pacient mohli být věcně i ekonomicky (například formou bonusů nebo malusů) zainteresováni na kvalitě i efektivitě poskytované zdravotní péče, což ve své podstatě je forma tzv. gate-keepingu nebo-li držení dveří pacientovi do systému zdravotní péče.
Nezbytné je posílit roli home-care, tj. domácí zdravotnické péče. Nejde o formu pečovatelské služby, ale o práci ošetřovatelek nebo zdravotních sester doma u lůžka nemocného. To již dnes možné je, ale jen omezený počet hodin denně. Jistě je to nákladné, ale pokud vezmeme v úvahu skutečné (nikoliv zdravotním systémem kalkulované) náklady na lůžkoden ve zdravotnickém zařízení, tedy včetně všech provozních i investičních nákladů, tak se to vyplatí. I v této souvislosti nevím, proč je tolik diskuzí o možnosti zavést zdravotní připojištění k povinnému pojištění ze zákona, vždyť možnost mít kvalitní zdravotní péči doma 24 hodin denně si o to přímo říká. A argumenty o asociálnosti takovéhoto připojištění vedoucí k vytrvalému odmítání možnosti zdravotního připojištění jakožto prvku, který narušuje solidaritu našeho zdravotnického systému, mi připadají jako velmi liché a nepatřičné.
Také posílení role zdravotních pojišťoven a jejich vztahu s námi pojištěnci je nezbytná, letošní dohody se segmenty poskytovatelů zdravotnické péče jsou dokladem toho, kudy cesta vede. Nicméně nelze souhlasit s navyšování povinných odvodů na zdravotní pojištění například cestou dalších odvodů z příjmů za pronájem nemovitostí. Odvody a daňové zatížení občanů i firem je třeba snižovat. Jsem přesvědčen, že výše uvedená doporučení OECD jsou nejen realizovatelná, ale i nutná!
MUDr. Marek Zeman, MBA
