Přiznám, že ač formálně zdráv, trpím mentální poruchou zvanou prediktivně-asociační obsese neboli nutkání předjímat souvislosti a vývoj všude tam, kde zdraví lidé dosud odpočívají ve snivé naději. Je to až odporně asociální porucha a tlumím ji, seč se dá. Teď se nedá. Mám také potřebu to přiznat, neboť jako veřejný činitel mám podle zákona řádně a veřejně přiznávat všechny úspory, a soudím, že tedy všechny, včetně vkladů za léta mentálně uložených.
DRG , kterým vyhrožovala už pradávno paní ministryně Součková, nenastalo či natolik bídně, že DRG-Restart se stal po dekádě ničeho nutností. Pověřen reparací byl docent Dušek a zhostí se toho řádně jako všeho dosud, což s jistotou vím. Duška znám.
Blahobytem a ze zvyku utrápený lid se těší, lid doufá. Lid brzy spatří čísla v nahotě jejich proporcí a disproporcí, prostotě jejich tvarů (osmička jako sněhulák, jednička jako bič, 69 bez komentáře apod.), vzešlých z kouzel let, desetiletí, chtěného i nechtěného. Lid se dočká. Prozře a zachvěje se bezmocí i emocí nad mocí kalkulací nemocí. Vyjde to nepochybně tak, že někomu je třeba více, někomu méně nebo možná už ne více než dosud. Co si však lid počne s takovým poznáním? Toť otázka hodná kralevice dánského z pera jistého Williama S.
Tedy jinak. Nejcennějšími z mých politicko-právních školení byly v životě filmy o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi. Nebyli to žádní vzdělaní právníci, ale obyčejní správníci. Ale tam se to vždy zvrtlo tak, že někdo něco chtěl, co už dříve měli nebo následně chtěli jiní. Motali se v tom původní Komančové, Apačové, dychtiví osadníci, železniční podnikatelé, padouši, čestní zálesáci, falešní hráči, Velký Bílý Otec až z centrální metropole, kazatelé, řádná armáda, neřádná armáda, zlatokopové, podnikatelé s naftou a jinými komoditami, dámy i řadoví jezdci od krav, lze zkrátka říci, že celá demokraticky se formující společnost Divokého Západu, nyní u nás Východu. V každém díle se však kvůli spravedlnosti a pořádku střílelo nebo aspoň dávalo přes držku (pardon, přes tvář). Až ti přeživší se pak skamarádili, aby to bylo výchovné a pozitivní. Když se tedy přidává jednomu na úkor jiného, a už byť sporému jmění přivyklého, lze jen těžko předpokládat harmonický vývoj. Asi se to musí rozložit v čase. Ti, kteří nemají, dostanou více postupně. Aby dohnali ty, co už více mají a tak chvíli s růstem počkají. Což sice také vzbudí nevoli, ale snad ne tak silnou či snad válku. Leč co počít s padouchy a falešnými hráči? Nelze nabádat k trestnému činu likvidace. Snad je lze kázáním kazatelů polepšit a obrátit na víru pravou.
Ale ještě jinak. Z nevole a zlého svědomí se stalo v naší křesťanské kultuře tradicí původce nového poznání ukřižovat. Na řadě tedy bude nyní Dušek, že drze snímá hříchy světa zdravotnictví a káže: Byli a jste hříšníci, napravte se a neobcujte již bez reálných čísel nevypočitatelně s ďáblem distribuce zdravotní daně! Ladislave Dušku, prosím, mlč! Dej na stůl čísla zástupům žíznících, spas duši a neříkej nic!
A kdybys to snad nedokázal nekomentovat, jak se bojím, věz, že budeme, ač nemnozí, s houbičkou na klacku namočenou v octu s opiem hlídat pod tvým křížem a za noci tě včas sundáme, uložíme stranou turbulencí do stinné jeskyňky a něžně přivalíme odvalitelným kamenem. Zdřímneš a nepochybujeme, že ty se už nějak zase ven dostaneš pro plnění dalších úkolů na východě, kde slunce vychází.
Modleme se. Třeba, ať je tato vize chorobně zcestná a ať už jednou převládne společná představa jiná, méně stereotypní a vědomě více konstruktivní.
Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.
