Dvě nedávné reportáže, respektive reportáž a článek, mě po delší době dovedly k napsání tohoto zamyšlení. První z nich se netýká zdravotnictví. Jde o diskuzi zastupitelů Pardubického kraje nad situací kolem pardubického letiště. Toto letiště je ve hluboké ztrátě, a to především tím, že vybavuje na start přibližně jedno letadlo denně, někdy ani to ne. A to v době letecké konjunktury, která panuje přes všechny problémy s boeingy nebo se stávkami personálu.
Je zřejmé, že prostě (pardubičáci promiňte) letiště v relativní blízkosti Letiště Václava Havla v Praze příliš nikoho neláká. Zkrátka jde o špatný investiční záměr, což ovšem málokdo z kompetentních (tedy krajských zastupitelů – kraj je jeho zřizovatelem) přizná. Jedni tvrdí, že letiště je třeba stále dotovat, protože přispějě k rozvoji Pardubického kraje, druzí říkají, že je třeba vyměnit management. Přičemž je že zřejmé, že problém vyřeší jedině změna úhlu pohledu, tj. než jej dotovat třeba následujících dvacet, třicet let, je lepší provoz utlumit, letiště zakonzervovat a počkat …. A peníze dát jinam.
Ve Zdravotnickém deníku, ale nejen tam, se rozbíhá diskuze nad závěry, které plynou z výsledků šetření, které prováděl a provádí ÚZIS (Ústav zdravotnických informací a statistiky) v souvislosti s programem „Restart DRG“. Ten má za hlavní úkol zmapovat skutečné náklady lůžkových zařízení v jejich průřezu a narovnat úhrady z veřejného zdravotního pojištění jednotlivým poskytovatelům na „spravedlivou“ a zároveň přiměřenou úhradu.
Nepochybuji o tom, že výsledky tohoto šetření jsou objektivní a nezkreslené a zároveň ukazují na celkovou podfinancovanost systému českého veřejného zdravotnictví. Podle mých informací skutečně jde o nevyváženost úhrad jednotlivým nemocnicím, jakož i o zásadní stávající finanční „nedocenění“ běžných diagnóz (např. zápal plic, těžké bolesti páteře vyžadující hospitalizaci, nekomplikované cévní mozkové příhody atd.), přičemž tyto nízké úhrady postihují hlavně menší nemocnice. Prakticky denně sledujeme ve zprávách boj o přežití Nemocnice Rumburk nebo předtím Nemocnice Frýdlant či Nemocnice Sušice a řady jiných. Vždy jde o jedno: nevystačí s penězi, nemají na personál, což v pohraničí platí dvojnásob, či na léčebnou péči.
Velké útvary jako státní fakultní nemocnice nebo specializovaná centra jsou na tom o něco lépe (neříkám, že dobře), neboť mají alespoň některé přiměřeně placené diagnózy, které jim ztráty kryjí. Jedni tedy (malé nemocnice) nárokují oprávněně více a druzí (jako IKEM, Nemocnice na Homolce, Ústav hematologie a krevní transfůze a další) se přirozeně „svých“ prostředků nechtějí vzdát s tvrzením, do jisté míry pravdivým, že bez nich se vysoce specializovaná péče zhroutí. Do toho přispěchají představitelé rezortu, že přerozdělení se netřeba obávat, jde přece o pozvolný proces, a představitelé zdravotních pojišťoven s tím, že peníze nemají a navíc (ze zákona) musí tvořit rezervní fondy. A mají pravdu. Vzhledem k tomu, že celkově chybí desítky miliard korun, je těžké tuto skutečnost přiznat, a ještě těžší říci, co s tím…
Nasnadě je jediné řešení směřující k nezbytnosti zachovat základní péči bezplatnou a dostupnou pro všechny. Přijmout řadu postupných reformních kroků, které tento cíl umožní. Mám na mysli vymezit základní péči po odborné a veřejné diskuzi, umožnit si na nehrazenou (nebo jen částečně hraženou) péči připlatit, umožnit komerční připojištění na tento typ péče, více motivovat nás občany a také zdravotní pojišťovny k prevenci. Je toho více, ale cílem přeci není směřovat stále více k různorodým dotacím (od státu, kraje nebo města) nebo ještě k hůře k rušení menších nemocnic a omezení dostunosti péče. Je nezbytné určit priority, a více než dotací ztrátových letišť se zabývat strukturálními změnami. Třeba tím, aby byly daně menší a zdravotnictví a školství lepší!
MUDr. Marek Zeman, MBA
