V různých sděleních někteří ekonomové spekulují s možným „nadbytkem“ finančních zdrojů plynoucích do zdravotní péče poskytované v ČR v letech 2020,2021 a 2022. Je to ale pravda?
Naše zdravotnictví stejně jako celá společnost prochází velmi nelehkým obdobím. Není třeba celkově rozebírat krizi „kovidovou“ s jejími dopady nebo krizi energetickou… To, že do českého zdravotnictví šly v posledních dvou letech velké peníze, které jasně souvisely s pandémií Covid-19, je jistě bezprecedentní, ale zároveň nezbytné. Jak jinak dlouhodobě poskytovat relativně široce dostupnou a kvalitní péči za situace, kdy opakovaně jsou nemocnice přeplněné a tisíce pacientů vyžadují specializovanou a psychicky i fyzicky náročnou odbornou péči. Miliardy šly do platů a mezd, další do pomůcek, léků a přístrojového vybavení.
Konkrétní a celková čísla popisující výši jednotlivých nákladových položek jsou za roky 2020 a 2021 zatím nepřehledná i nedostupná. Na tiskové konferenci MZ ČR v půlce roku 2021 bylo uvedeno číslo kolem 630 mld. Kč/rok 2021 v souhrnu prostředků veřejného zdravotního pojištění, ze státních a veřejných zdrojů (myšleny přímé platby ze státního rozpočtu a rozpočtů samospráv) a z prostředků fyzických osob, tj. nás občanů. Může se tedy zdát (pokud toto číslo je reálné), že jsme překročili „ma-gických“ deset procent HDP ČR, jehož výše nyní je lehce přes 6 000 mld. Kč. Pravdou je, že v roce 2019 byl podíl výdajů na zdravotnictví v ČR kolem 8% HDP, což nás „stavělo“ na jednu ze spodních pozic v rámci EU. Například Švýcaři tehdy vydávali na zdravotní péči přes 12%, Němci a Rakušané přes 11%, atd. My ovšem nevíme, kolik za poslední dva roky právě třeba Němci a Rakušané dali navíc do jejich zdravotnictví, jistě také více. Nejde ale o “závody“. Důležité je, aby dostupnost a kvalita péče pro naše občany zůstaly zachovány.
Tato hra s čísly nevyjadřuje absolutní náklady na zdravotní péči na jednoho obyvatele za rok. Ta je zhruba dvaapůlkrát nižší u nás než ve zmiňovaném Německu a Rakousku. A přitom některé finanční vstupy jsou srovnatelné (za energie, víceméně i léky a zdravotnický materiál). Šetří se na mzdách a některých sekundárních nákladech jako strava, bezpečnost či komfort služeb. Covid by nás měl po-učit, že nikdy nevíme, co vše se může stát. Lepší je být přípraven. Ukazuje se, že nejcennější je personál. Kvalitní, obětavý a odborně přepravený zdravotnický pracovník. A těch zdaleka nemáme dost. Chybí nám zdravotní sestry i lékaři. Musíme je pro obor získat, vycvičit a pro nás u nás (v ČR) stabilizovat. Platem, pracovním prostředím i systémem pregraduálního i postgraduálního vzdělávání. To je nelehký úkol. Jde o úkol časově náročný a vyžadující peníze. Finanční toky plynoucí do zdravotnictví neomezujme. Spíše je podpořme možností si na nějaký výkon připlatit, tak jako si můžeme připlatit na léky.
Navíc úhrady z veřejného zdravotního pojištění nehradí odpisy nemovitostí, což mimo jiné vede k většinovému zastarávání jednotlivých pavilónů a celých nemocnic. To je také výzva k nápravě.
MUDr. Marek Zeman, MBA
