Muslimské šátky a zdravotnictví: Nejde jen o hygienu a pravidla, ale pacientův prospěch

Cokoliv se týká muslimských šátků, vždy vzbudí obrovskou mediální a společenskou pozornost. Naposledy spustil další kolo diskusí okolo tohoto tématu ředitel motolské nemocnice Miloslav Ludvík, který odmítl žádost ředitelky Střední zdravotnické školy v Praze, aby do jeho nemocnice chodily na praxi dívky, které se zahalují. Obratem ho podpořil i sám ministr zdravotnictví.

Argumentem pro odmítnutí praxe byla skutečnost, že provozní řád nemocnice určuje jednotný pracovní oděv a dívka lpící na šátku coby projevu své náboženské víry by jej narušila třeba tím, že by ji nešlo snadno identifikovat. Ministr zdravotnictví k tomu v rozhovoru pro Idnes.cz dodal další důvod: nebezpečí přenosu infekcí. Jde o logické argumenty, ale přeci jen okrajové. Pro někoho mohou dokonce znít jako výmluvy, proč nepustit praktikující muslimské dívky do českých nemocnic a už se na sociálních sítích a internetových diskusích do ministra i ředitele nemocnice pustili lidé vyvracející jejich výtky vůči muslimským šátkům připomínkou, že tradičními ošetřovatelkami v českých zemích byly řádové sestry, které měly mnohdy mnohem korpulentnější pokrývky hlavy než představují hidžáby. Došlo zkrátka k typickému zvrhnutí se diskuse na okrajové a nepodstatné marginálie. Přitom ono téma je pro české zdravotnictví do budoucna kruciální. Ať chceme nebo ne, čeká nás mnohem větší náboženská rozmanitost celé země a logicky se to promítne i do složení zaměstnanců v českém zdravotnictví.

Vraťme se ale k oněm muslimským dívkám. U nich přece nejde jen o hidžáby. Ortodoxně praktikované muslimské náboženství, jehož jsou u žen šátky symbolem, přináší další komplikace pro zdravotnickou praxi. Ženy například nesmí pobývat v jedné místnosti s mužem, s nímž nejsou příbuzné bez přítomnosti dalších osob. Stejně tak by se neměly dotýkat nepříbuzné osoby mužského pohlaví. Zákaz požití alkoholu zahrnuje i takové restrikce jako podávání léčiv s obsahem alkoholu druhým. Další problémy může přinést například považování psů (včetně slepeckých) za nečistá zvířata. Pro praktikujícího muslima či muslimku představuje běžný provoz v české nemocnici (odnos jídla z vepřového pacientům) skutečně tanec v minovém poli. Pokud tato dilemata nevyřeší na úkor svých náboženských pravidel, tak to bude na úkor pacienta. A to je prostě špatně.

S něčím podobným se v posledních měsících potýká i Polsko. Tam ovšem nejde o muslimy, ale katolíky. A to mluvíme o zemi, která se stále považuje za baštu katolicismu v Evropě. Přes tři tisíce lékařů a sester tam jenom v první vlně podepsalo „Deklaraci víry“, podle které boží zákon stojí nad tím lidským. Důvodem vzniku deklarace byl věčný polský spor o potraty. Ty jsou v zemi obecně zakázané, ale ve výjimečných případech, kdy je ohrožen život matky či při velkém poškození plodu, jsou zákonem povoleny. Symbolem deklarace se stal případ porodníka profesora Bogdana Chazana, který pomocí manipulace s matkou oddalovat potrat poškozeného plodu tak dlouho, až už jej kvůli překročení zákonné lhůty nebylo možné provést. Za trest byl vyhozen z nemocnice a odsouzen k pokutě přes čtyřista tisíc korun. Jen pro představu co přístup „zákon boží je nad zákon lidský“ způsobil, si dovolím citovat jiného profesora, Romualda Dębského, který se stará o narozené dítě, jehož potrat Chazan překazil: „To dítě nemá polovinu hlavy, vyčuhuje mu z ní mozek, oči mu visí z důlku, má rozštěp celé tváře a bude umírat přes následující měsíce v bolestech…“ A žena, která jej musela porodit císařským řezem, se na to všechno bude muset dívat až do hořkého konce, zatímco Chazan je pro miliony lidí „božím mučedníkem“, který byl vyhozen z práce za svou víru. Do boje s katolickými lékaři se pustil i Donald Tusk, v době, kdy se řešil Chazanům případ, ještě premiér Polska. „Pacient si musí být jist, že lékař bude postupovat v souladu s právními předpisy,“ prohlásil a popudil si tak jistě statisíce potenciálních voličů.

To Němeček má u nás přeci jen situaci o něco lehčí. Podobně jako Tusk v onom zmíněném rozhovoru pro Idnes.cz pravil, že „Náboženské vyznání ostatně nemá v nemocnici nikoho co zajímat. V rámci zdravotnického zařízení by neměla do popředí vstupovat propagace nějakého konkrétního náboženství.“

Ono ale nejde primárně o propagaci náboženství, ale o to, že stejně jako v Polsku, ani u nás nesmí žádný „boží“ zákon žádného náboženství stát nad pacientem a jeho potřebami. Tedy vůbec nejde o šátky jako problém stejnokroje či nástroje přenosů infekcí, ale o to, že ženy, které se šátkem zdobí, nedávají najevo jenom to, že něčemu věří, ale hlavně to, že zákony, které považují za zákony boží, jsou pro ně přednější než cokoliv jiného, tedy i než zákony této země a hlavně principy humanismu, na kterých české zdravotnictví stojí. To je jádro pudla. Šátek je jenom pouhým symbolem, který jasně dává najevo, že školní předpisy, zákony i zvyklosti českého zdravotnictví a potřeby pacienta jsou méně než víra a její pravidla.

Polská zkušenost je pro nás alarmující. V posledních desítkách let jsme konflikt mezi náboženskou praxí a potřebami pacientů neřešili a nejsme na to moc připraveni. Dosud se totiž lékaři, kteří praktikovali nějaké náboženství, prostě zařadili do systému takovým způsobem, že mu mohli dobře sloužit a nebýt v konfliktu se svým cítěním. Jehovističtí lékaři nepracovali na transfúzních stanicích, stejně jako si katoličtí gynekologové otevřeli soukromé praxe, kde jasně deklarovali, že nebudou předepisovat hormonální antikoncepci a ani doporučovat metody asistované reprodukce jako řešení neplodnosti. Stejně tak mohou v rámci českého zdravotnictví fungovat praktikující muslimové, najdou-li si svou „niku“. Ale tak jako ostatní věřící jakéhokoliv náboženství či duchovního směru musí vědět jednu věc, na které musíme jako společnost bezpodmínečně trvat: Dobro pacienta je pro nás vyšším principem než právo zaměstnance praktikovat svou víru. Pokud by víra měla byť sebemenším způsobem narušit zdraví či jen komfort pacienta, pokud by náboženská praxe zaměstnance měla komplikovat provoz nemocnice, pak je to nepřípustné.

Kdo to nechápe, nemá v českém zdravotnictví co pohledávat. Žádná výjimka byť ve jménu tolerance, nesmí být přípustná.

Leoš Kyša