Máme zveřejňovací zákon. Pravda o všem musí ven. Barbarskému světu jsme příkladem jako světlonoši transparence. Je hezké, že jsme v něčem jedineční. Českým tunelováním k české transparenci. Z vlhké tmy do slunného dne. Rádi jsou aktivisté a prospektoři pravdy.

Nerady jsou farmafirmy. Ptali se mě slovenští přátelé, cože se to u nás děje s těmi léky. Mínili tím aktuální dopisy firem o porušování obchodního tajemství nemocnicemi z důvodu dodržování zveřejňovacího zákona. Potažmo i možné obstrukce v dostupnosti léků, růst jejich cen a podobně. Hlava jim to nebere.  Protože nebyl čas na řeči a byly i jiné věci, odvětil jsem jim jen stručně: „Esli, chalani, dobre čujem, tak v liekoch doma někaučujem“. Mají to pevně v rukou nadnárodní firmy. Zlobí se a kvůli české transparenci s českými mikroprocenty prodejů si přece nebudou bourat světový řád a makroprocenta prodejů jinde. Tváří se sice v dopisech individuálně, ale jsou zároveň sdruženy v mocnou nekartelovou asociaci inovativního farmaceutického průmyslu. Stavějí nepochybně i na porozpadových revolučních heslech „v jednotě je sila“, případně „ nejsme jako oni“, rozuměno až tak hloupí.

Vtipkovalo se, že svoboda projevu byla vlastně vždy, někdy jen nebyla svoboda po projevu. Za Habsburků, za protektorátu, za příliš lidové demokracie, za příliš reálného socialismu. Teď se zdá, že podobně rizikové je projevit vůli zákona. Budeme se zodpovídat, když ceny léků neuveřejníme, že to  tutláme,  stejně jako když je uveřejníme, že někde někomu rušíme kšeft.  Není úniku. Snad jen důchod. Ale i stařičkého a osleplého již komika Billa Cosbyho (81) z Philadelphie, z City of Brotherly Love (města bratrské lásky), nyní také odsoudili pro sexuální delikt spáchaný před mnoha lety na přítelkyni a teď ho i zavřeli, neboť je prý ještě v současném stavu sexuálním predátorem. Obdivuhodné. Není úniku, snad jen kmotřička smrt pomůže, nebudou-li se i po ní bořit pomníky.

O systémové vyřešení konfliktu zájmů z konfliktu zákonů byl měl stát stát. Jistě to náš stát zvládne jako dosud všechno od dob právě vzpomínané Mnichovské dohody. Jako právní laik, obdivující léta ekvilibristiku právních expertů, bych nesměle navrhl řešení : Ceny léků zveřejníme, zároveň je začerníme. Legislativní terno, zveřejněné černo.

Naštěstí to však bude řešeno profesionály a tudíž profesionálně, důstojně a ne vesele.
Podobně jako už jsou vyřešeny bonusy rozdělením na adresné a neadresné. Díl pojišťovnám, díl státu. Ubírat pojišťovnám ve prospěch státu se nemá, stejně jako ubírat státu ve prospěch pojišťoven. Správnost dělby zajistí průtokové ohřívače nemocnic.

Někdo by možná šeptnul, že onen zveřejňovací zákon jedné zčestnělé zemičky se tak trochu do globalizovaného světa nehodí. Ne kvůli toleranci lupu, ale že se prodělá. Říci to však nahlas je extrémně statečné. S takovým názorem bude člověk rázem loupežníkem, aniž si vůbec zkusil.

Plachý člověk se totiž fakt krást zdráhá. Jednak, že se to nemá. Jednak, že jsou i jiné starosti. Jednak, že už ani není příležitost. Neumožňuje to ani etický kodex firem vás uplácet. A pak jsou zde ony exemplární příklady státu práva, kdy se člověk dbalý vlastního profitu časem dohomolkuje až do kriminálu. Úplně omezující je ovšem dávná instrukce mojí babičky: „Jeníčku, neber si, co není tvoje“. A krást z vlastního je, jak jistě uznáte, absurdní. Takže zákon je jen pro neplaché, kteří neměli moudrou babičku. Také pro ty šťastné světlonoše a aktivisty, kteří ale za leccos neodpovídají. Transparence každopádně něco stojí. Nic jsem však neřekl ani nenaznačil. Budeme dále čestně plnit role řádných hospodářů v zájmu státu pro dobro státu navzdory pravidlům státu. Fakt je to ale fuška. Už aby to za nás vzali světlonoši.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.