Za slunných dnů, u vod a vinic pod horami eurodomoviny, kdekoli člověk citlivěji vnímá tep doby, opětovný lehký vánek chuti k úpravám v tuzemsku. Možná i prchavou příležitost něco po léta nezměnitelného po létu popřipozměnit blíže rozumu. Možná bude ještě chvilku i vůle.

Obdrželi jsme nedávno rady zahraničních expertů a prý se vesměs shodují s plány našeho ministerstva zdraví. Usilujeme prý také o integraci zdravotnictví. Je to správné, neboť bylo zbytečně desitegrováno. Integrovaná je pouze zdravotní daň, z níž zdravotnictví funguje, ale ta je zase spravována v poněkud desintegrovaném systému sedmi distributorů, pojišťoven či plátců. Jen si budeme muset mluvnicky ujasnit, zda integrací zdravotnictví míníme zdravotnictví v jednotném, nebo zdravotnictví několik, tedy konkrétně našich sedm – státního, krajského, městského, obrany, církevního, velkých řetezců a malých soukromníků. Aby se mohly tyto manažersky oddělené pašalíky funkčně integrovat, musejí se vůbec chtít sejít a dohodnout. Aby to nakonec jednou nedopadlo násilím, jako když pašalíky kdysi integroval Mustafa Kemal Ataturk zvaný Otec Turků. Dole nicméně tak či onak na integraci zdravotních služeb denně znovu a znovu pracujeme každý den, ať už v zájmu jednotlivého pacienta, nebo pro skupinová regionální řešení. Nabízí jednat o tzv. pathways čili cestách pacientů systémem, hladkých i drhnoucích. Od záchranky a zachránění až po rehabilitaci či sociální péči, dalo by se říci heslem.

Troufám si predikovat, že každá upřímná snaha o zdokonalení systému vyvolá nutnost redukce či eliminace nedokonalého, případně zbytného. Objeví se nutně zřejmý nebo potutelný odpor dotčených. A půjde znovu o čas do výměny protagonistů změn. Taková je už demokracie s vytouženou kádrovou cirkulací. Půjde zase o to, co se stihne, ač jsme jakoby na počátku důvěryhodného vládnutí. Bylo by tedy dobré začít hned po dovolených, neboť brzy budou zase Vánoce a mezitím ještě volby. Pak Velikonoce, dovolené a zase volby. Klid na práci, jak žádal už Milouš Jakeš, je vždy jen chvilku v mezidobích.

Protože nová doba slyší toliko na termín projekt, navrhuji raději nikoli myšlenku, ale projekt zvaný OŘEZ. Vše postatné je obsaženo už v samotném názvu. Leč bude lépe, když název projektu bude vnímán sofistikovaněji, třeba jako zkratka pro Optimalizaci Řízení a Efektivity Zdravotnictví.

Může jít o analogii populárních akronymů jako byly VaVPI, ISPROFIN či GOELRO v minulosti (pro mladé čtenáře, historicky významných zkratek neznalé, dovysvětlím : VaVPI = dotační program EU zvaný Věda a Výzkum Pro Inovace, ISPROFIN = forma investičního státního financování, bez níž nebylo možno budovat cokoli nového, ani spravit zatékající střechu nemocnice, GOELRO – státní program elektrifikace sovětského Ruska krátce po VŘSR podle poučky, že „elektrifikace + sovětská moc = komunismus“. Čili zkratky všeobecného blaha pro všechny). Ostatně v nich obsažené vědecké pojetí, inovace, investice a elektrifikace, nově už jako e-health, se hodí stále.

Z elektronického toku zpráv, názorů a myšlenek citlivě filtruji snahy jedněch něco jiným redukovat, něco si přifouknout, zavádět nové zde a příliš nepopudit  staré onde, případně začít se dokonce romanticky  zabývat jednotným systémem neokladné lékařské péče, což není pro běžný život také od věci.

Máme k dispozici léta zkušeností s bezbřehostí, tedy liberalismem nemocnictví, tj. zdravotnictví orientovaného na nemoc, svazovaného snad jen každoročním mezisegmentálním bojem o procentuální zrno. Víme už také s jistotou, že správci zdravotní daně, tedy pojišťovny, ani jejich správní rady strukturu zdravotnictví ani samy sebe nikam neposunou. Na sílu peněz jako nástroje proměn a adaptací prostě neuvěřily. Fungujeme totiž všichni tak trochu podle historicky zažitého vzorce šestnáctera  maximalismu: „více oceli, více tanků, více uhlí, více obilí, více pojišťoven, více nemocnic, více peněz, více léků, více lékařů, více operací, více publikací, více blaha, více názorů, více procent ve volebních průzkumech, více řečí, více zdraví“.

Unaven maximalismem či víceismem navrhuji spět zpět od maxima k optimu, přibroušenému ostatně už svobodnými desetiletími praxe. Motto této defenzivní úvahy nechť zní: Rekultivujme nezbytné, a co není nezbytné, je zbytné! A co je pouze navyklé nebo oblíbené, nemusí být ještě nezbytné.

Mnozí se teď vyděsí jako po kacířském kázání Johna Viklefa či Mistra Jana Husa. Nicméně hovořme o přiměřenosti a účelnosti karnevalu za veřejné prostředky, nikoli o omezování mejdanů z vlastních kapes. Tam bych dovádění meze nekladl, neboť  přebytečné zdroje se mají solidárně otáčet a byznys s lidskou hloupostí je už odedávna velmi rentabilní. Příkladem koncentrované účelnosti systému mohou být také ostrovy pozitivní deviace, jako třeba Taiwan. Stačí zajímat se.

Projekt OŘEZ je nejlépe zahájit inventurou dávno známých otázek a za předpokladu ochoty si na ně po letech vůbec odpovědět. Jsem už vzdálen touze vnucovat někomu odpověď ano či ne. Můžeme i potvrdit stávající stav jako dobrý, ne-li optimální, kde na OŘEZ nedojde. Půjde pak jen o POŘEZ – POtvrzení Řízení a Ekonomiky Zdravotnictví. Ale přeříkat by se nezodpovězené otázky občas měly, aspoň v podobě ořezané na ty nejpodstatnější. Každá nová vláda by si měla zaškrtat odpovědi ANO/NE, tedy lépe JO/NE, to abych neprovokoval:

• Odpovídá stále našich 7-7,5 procent HDP našim představám o kvalitě a komfortu veřejného zdravotnictví ?
• Potřebujeme stále sedm distributorů veřejného zdravotního pojištění, je toto šťatné číslo 7 štěstím domnělé konkurence, nebo neštěstím byrokratické zbytnosti ?
• Bude zdravotnictví nadále podporovat podnikání v ČR redukcí plateb OSVČ na polovinu ve srovnání se zaměstnanci státu a zůstanou děti a důchodci finacováni čtvrtinou oné sazby?
• Kdo odpovídá za koordinaci činností našich sedmi typů zdravotnictví (státního, krajského, municipálního, církevního, obrany, soukromých řetezců a drobných soukromníků ), jimiž pacienti prostupují napříč a v kruzích ? Hejtmani v regionech? Plátci? A jak? Nikdo snad?
• Mají být všechna zdravotnická zařízení fungující z veřejného zdravotního pojištění povinně akreditována a pravidelně reakreditována podle jednotného modelu, nebo nahodile jen některá podle svého zájmu, entusiasmu, vůle či rozmaru jako dosud?
• Mají být akreditační požadavky provozní, odborné, personální, vzdělávací a průzkumy spokojenosti pacientů sjednoceny v jeden státní akreditační systém, nebo nadále odděleny jako dílčí aktivity různých podnikajících akreditačních agentur či epizodických státních aktivit?
• Máme zpracovány, schváleny a garantovány plány investic do obnovy a investic do rozvoje aspoň v síti nemocnic?
• Máme už jasno o integrovaném systému neodkladné zdravotní péče v regionech, potažmo pak v celém státě?
• Máme léky i zdravotnické prostředky kvalifikovaně a pružně kategorizovány a jsou aktuální podmínky jejich úhrad srozumitelné?
• Máme problém uvést v život připojištění nad rámec úhrad z povinného zdravotního pojištění? A máme-li problém, kdo ho má (pojišťovny, pojištěnci, poskytovatelé, strany, vláda, parlament) a proč ?

Otázek by jistě bylo více než populární desatero, ale nezahlcoval bych tento raut nezištně nabízený sytě hladovějícím nabídkou dalších otázek, aby to bylo ještě stravitelné a nevedlo k nestravitelnosti s obvyklými důsledky. Těšme se jen z konstruktivních změn, které baví, ovšem i z nezvyklých mutací, z nichž část bývá hnacím motorem evoluce.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.