Asi jsem ani neměl číst jinak docela inspirativní pojednání ZD 9.8.2017 s názvem Jak změnit postavení pacientů v českém systému? Lepší informovaností a větším zapojením, v němž paní redaktorka Michaela Koubová zdařile shrnuje názory některých protagonistů bývalého, brzy možná zase budoucího, dění. Tedy zkušené hlasy z pomáhajících institucí a sdružení jako jsou Občan v síti, Advance Healthcare Management Institute či Svaz zdravotních pojišťoven. Že pacient má být informovanější, znalejší a více přispívající a doktoři mu v tom nemají bránit.
Jako insidera, jako přetahováním unaveného tolstolobika léta v síti zapleteného a zdefinitivnělou byrokracií pasivizovaného, mě článek kupodivu aktivizoval ještě k projevu. A řekněme i k chmurné naději. Připomněl mi totiž, že stav zde je dočasný. A to s ohledem na dopady neúměrného globálního oteplování, rizika neúměrného globálního válčení nebo globální důsledky srážky s nějakým vesmírným tělesem, která nás dosud až nepravděpodobně míjela, což nevydrží. Kam včas utéci a začít znovu, na tom se prý pracuje, ale zatím asi reálně neumíme dále než na Mars. Jistě ne všichni.
Jak je zvykem, přemístí se včas jen ti znalejší a aktivnější, což se už i váže k článku. Na Marsu pak začne znovu a lépe i zdravotnictví, když tady to pozemské v ČR už třetí dekádu jaksi konceptuálně vázne, ač trpně a levně docela funguje. Ostatně plynule navázalo na monarchistickou terezínsko-josefínskou, pak buržoazní, pak marxistickou strukturu a stále drží na provizorní cestě k oné marsistické. Po záchranném výsadku na Mars tam bude určitě méně pacientů, méně nemocnic, méně různých disperzních ambulancí a zbytně nasmlouvaných služeb, což vlastně samo vyřeší pozemsky se nedařící redukci sítě, čekací doby, nároky na služby i zdravotnický personál a pomůže regenerovat finanční toky k úsporám. Předpokládám, že se včas a bez problémů přesune všech sedm zdravotních pojišťoven plně i s aparátem a vyúčtování i komunikace se redukcí pojištěnců zpřehlední a zrychlí. Zajisté se tam už s předstihem dlouho před katastrofou přemístí rovněž cenově raketoví, fúzní i solitérní výrobci inovativních léků a jiných produktů a s ohledem na zprvu nižší poptávku přizpůsobí ceny nové realitě a kosmické slušnosti.
Ano, bude líp. Ale opět se mi z vize jaksi vytrácí pacient, kterého eticky nerad, ale s ohledem na ideovou nit článku nazvu pojištěncem. Je prý starost, zda je dost informován, zapojen a odpovědný. Pokud není, mohou za to v podtextu kritiky spíše lékaři, držící se paternalismu, temna nevědomosti a koníčka, jímž je nekonečné vyřizování řádných nároků pojištěnců u zdravotních pojišťoven a plateb pojišťoven za jejich pojištěnce. Ve skutečnosti je pacient možná i přeinformován, a to povinně, lidsky, mediálně a internetově. Být informován však nutně neznamená rozumět. Biologii, patologii, diagnostice, terapii, statistice, legislativě, komerčnímu marketingu. Pokud jde o ekonomiku a nalézání informace o konkrétní ekonomické náročnosti produktu pro paní Novákovou v paušálu, koeficientech a výkonech s různými hodnotami bodu nebo různé výši úhrad za to či ono obstarané tak či onak, v tom jako lékaři pacienty vzdělat neumíme. Sami se snažíme marně udržet krok, když i zákon tak velí.
S anamnézou chirurga však informovaně tvrdím, že pacient je v procesu diagnostiky a léčby zapojen vždy. Že měl problém, že přišel, že byl vyšetřen a leccos s ním bylo i probráno, aby předčasně neodešel. Pak je zapojen i při operaci. Pokud v narkóze, tak pasivně. Ale už při jejím odeznívání, když se začne vrtět, tak opět aktivně, jakož i v úzdravě, případně v komplikacích. Kritikům stavu však asi tolik nejde o zapojení či napojení u samotného lékaře, ať fyzické nebo mentální. Spíše jde o to, aby se pojištěnci více zapojili platbou, připlacením, doplacením, zaplacením, jistě ne uplácením.
Zapojeni jsou prý u nás pojištěnci méně než 20%, evropské vzory směřují výše až k 25% i dále. Iluze bezplatného zdravotnictví snad už všeobecně vyšuměla i v ultralevici. A jde prý také zejména o postavení pacienta a jak ono postavení pacienta-pojištěnce změnit, aby všechno hezky věděl, pochopil, promyslel, nenechal si dělat zbytečnosti, žádal vše moderní, ale efektivní, veřejné pojištění šetřil a sám si uvědoměle připlatil, což bychom mu měli konečně jednou plně umožnit i legálně. Ano, může to být také téma o výchově člověka člověkem, aby se stali lepšími školenec i školitel. Lidstvo prý spěje k sociálnímu ideálu, ale jedinec se bohužel nedožije. Zatím trvá kultivace ducha tisíce let a v masách to jde ztuha. Také proto, že váznou příklady od školitelů. Můžeme však proces urychlit.
Co kdyby se tak zdravotní pojišťovny statečněji pustily do přímé komunikace se svými pojištěnci, vysoutěžily jim samy ty nejlepší a nejefektivnější léky, daly jim ke stvrzujícímu podpisu ony faktury za provedené služby, o nichž se v článku také píše, ujasnily jim ceny práce i materiálu tam či onde a darebné doktory jen společně kontrolovaly, aby nezvlčili, nepodváděli a mysleli to s pojištěnci konečně dobře, liberálně a nepaternalisticky v duchu hesla „také svoboda léčí “. Zejména lékaře. Stačí nepovídat si a konat. Byť jen v přípravě na to nové zdravotnictví po vyvoleném nebo vynuceném přeletu na Mars nebo jinou planetu, což přijde. A bude-li v nové realitě hned od počátku řádně vybrán také vytoužený poplatek 30 Kč, zajisté to znovu nastaví silný pocit zhodnocení i spoluodpovědnosti. Možná i dodá novou sílu oznamovat pojišťovně lékaře, který nekoná – i přes onu třicetikorunovou finanční injekci – svoji práci dost kvalitně nebo vstřícně, po čemž prý pojišťovny ústy svého představitele touží.
Zkrátka jak se to Marsu nastaví, tak to pak zůstane. Zase třeba dalších 27 let, možná i světelných. Fakt nevím, kde se ve mně vzal ten prognostický duch, ač mám o prognosticích pochyby.
Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.
