Zatahování medicíny do politiky je nepřípustné, u psychiatrie je to téměř zločin.  V Česku je povědomí o duševních nemocech stále velmi nízké a tak veřejnosti nepřipadá divné, když se politici navzájem urážejí lékařskou terminologií a posílají do blázince. Nejnovější události kolem premiérova syna postavily psychiatrii do nekomfortní role zástupného bitevního pole, kde se šermuje diagnózami namísto politických argumentů. A do toho jsou psychiatři žádáni o rozhovory, v níž se snaží lékařsky poctivě ve zkratce osvětlit symptomy schizofrenie a bipolární poruchy, aby se pak jejich vyjádření opět stalo klackem na politického soupeře. A nejsmutnější je, že tímto klackem jsou mláceni už i samotní psychiatři.

Ryba smrdí od hlavy a český stát od Hradu. Byl to prezident Miloš Zeman, kdo využil před několika lety ojedinělou vraždu, spáchanou nemocným člověkem, aby jí zobecnil do hloupého výroku, že „jsme příliš benevolentní k bláznům.“ Psychiatři se tenkrát ohradili a připomenuli, že drtivá většina nemocných žádné sklony k násilnému jednání nemá. „Z loňských 160 vražd jich 159 spáchali lidé, kteří žádnou duševní nemocí netrpěli,“ upozornili. Co Zeman zasel, sám sklidil v nedávné době, když jeho zřetelné fyzické potíže a neomalenou pomstychtivost začali diskutéři na sociálních sítích interpretovat jako stařeckou demenci a Zemana označovat za duševně chorého. Prezidentův výrok je v moderní společnosti zcela nepatřičný, ale stejně zbytečné jsou i podobné reakce jeho odpůrců, včetně některých lékařů diagnostikujících na dálku a samozvaných odborníků.

Nejnovější události kolem syna premiéra Babiše pocházejí ze stejného politického suterénu a navíc nám ukázaly, jak málo veřejnost zná duševní nemoci, jak moc je její rozhled omezen předsudky. Nebezpečnou hru s psychiatrizací politiky rozehrál ovšem sám Andrej Babiš (starší). Ne média, ale premiér jako první zveřejnil psychiatrické diagnózy svých dvou starších dětí. Potřeboval znevěrohodnit slova, která jeho syn vyřkl před novináři a vyvolat lítost mezi voliči, kteří mu mají skočit na roli oběti v kauze Čapího hnízda. Veřejnost zůstala poněkud zmatena. Pletla si svéprávnost s nemocí, nechápala, že někdo může být nemocen a přesto za určitých podmínek žít běžný život a rozhodovat o něm. A také, že i duševně nemocný člověk může vypovídat důvěryhodně u soudu, nebo poskytnout pravdivé informace novinářům (mimochodem, téměř všechny informace, které Babiš junior sdělil dvojici reportérů, jeho otec nerozporoval, vyjma toho, zda byl či nebyl v područí ochránce Protopopova dobrovolně).

Ve chvílí, kdy premiér veřejně vyřkl diagnózy svých dětí, začali novináři prosit psychiatry, aby jim o nich něco řekli. Lékaři důsledně nehovořili o synovi premiéra, ale obecně o nemocech. Samozřejmě riziko zneužití jejich vyjádření stavěním do určitého kontextu se dalo očekávat. Premiér se okamžitě na lékaře začal odvolávat a citovat je (přitom podstata celé kauzy neleží v odpovědi na otázku, zda má nemocné děti, ale zda se dopustil dotačního podvodu). Novináři, podle své intelektuální kapacity, prokládali věty od psychiatrů s tím, co se o případu ví, což mohlo vyvolávat mylný dojem, že lékaři „něco potvrdili“. Například, pokud se napíše, že „Babiš mladší trpí schizofrenií a lékaři tvrdí, že tito nemocní trpí bludy,“ může mediální zkratka vyznít tak, že tvrzení premiérova syna, že byl unesen, je vlastně podle lékařů blud. Naopak jiný novinář může více zdůraznit, že lékaři říkají, že „naprostá většina lidí se schizofrenií normálně funguje“ a z toho dovodit, že Babiš mladší mluví pravdu. Měli by proto lékaři raději mlčet? Jistě je to otázka, kterou si kladli. Jestliže nakonec promluvili, tak především proto, že za horší variantu považují šíření nepravd a předsudků o duševních onemocněních. Upřednostnili tedy své lékařské přesvědčení před politikou a to je dobře. Nezradili ideál, který hlásají, totiž, že je třeba duševní nemoci odtabuizovat, mluvit o nich, vzdělávat veřejnost, vyvracet mýty.

Hrubě na ně ovšem zaútočil napříkald šéfredaktor portálu Forum Pavel Šafr, tedy abychom byli přesnější namířil svůj antibabišovský kanón na „ředitele ústavů“. „Když třeba ředitel renomované psychiatrické léčebny na jasně mířenou otázku sdělí v obecné rovině, jak vážné jsou bludné halucinace schizofrenika, tak všichni víme, že si právě šplhnul, protože je zde velká politická objednávka po znevěrohodnění schizofreniků“, napsal Šafr s tím, že problém je prý v tom, že takoví lékaři jsou „závislí na státních orgánech“. Jenže to je urážející a v reálu nepravdivé. Ti lékaři, kteří jsou zároveň šéfové nějakých institucí a poskytli médiím v posledních dnech rozhovor, jsou absolutní špičky oboru. Nemají zapotřebí se k někomu lísat a kazit si dobré jméno. Vyčítat jim, že mají mlčet kvůli politickému kontextu je poněkud fanatické. Demokracii a svobodu neochráníme tím, že budeme nutit lékaře, aby se ve svých odborných stanoviscích chovali politicky. Naopak se snažme, aby se politika nepletla do medicíny.

Poněkud odlišná je situace v případě doktorky Protopovové, která měla ve své v péči Andreje Babiše mladšího. Národní ústav duševního zdraví se jí opakovaně zastal, jeho ředitel dokonce osobně v televizi. Podle mého názoru možná až příliš vehementně. Zcela důvěřuji tomu, že je dokumentace v ústavu v pořádku a že paní doktorku tam vnímají jako dosud nezpochybněnou profesionálku. Ovšem bylo by dobré veřejnosti sdělit, zda je z odborného hlediska – opravdu bez jakéhokoliv politického aspektu – správné, aby byl pacient zcela závislý na člověku, který je sám laik a současně manžel ošetřující lékařky, přičemž jsou oba manželé nějakým způsobem finančně či jinak závislí na jeho otci? Na tom otci, u něhož si jaksi nemůžeme být jisti, že jedná v souladu se zájmy svého syna a nikoliv proti jeho vůli a který je společně s ním obviněn ve stejné kauze. Navíc, co když strach mladého Babiše z Protopovova není blud? Jak se mohl dovolat odborné pomoci kdesi z anektovaného Krymu?

Zneužívat psychiatrii v politickém boji je nebezpečné a vůči nemocným kruté. Platí to pro Babiše ve vztahu ke svým dětem a platí to i pro jeho odpůrce. Ponechejme nemoci lékařům a pacientům. O politiku se pak podělme s politiky jako občané.

Tomáš Cikrt