Nová úhradová vyhláška pro rok 2015 v sobě – oproti očekáváním – obsahuje překvapivě málo změn. Ty navíc jen minimalisticky reagují na výhrady Ústavního soudu, který loni (nález Pl. ÚS 19/13) dal ministerstvu zdravotnictví čas na přípravu vyhlášky, která bude v souladu s ústavním pořádkem. Jistě, některé nejkřiklavější aspekty loňského znění vyhlášky byly odstraněny. Regulační mechanismy jsou o něco méně tupé a snad by se již nemělo stávat, že poskytovatelé budou pokutováni za dodržování zákona, tj. léčbu lege artis. Některé otázky ovšem zůstávají nezodpovězeny.
Ústavní soud dal celkem jasně najevo, že není povinností majitele nebo zřizovatele konkrétní nemocnice, aby ji dotoval z jiné činnosti, pokud se nejedná o nadbytečné kapacity (tedy dostupnost významně přesahující nařízení parametry nařízení vlády o časové a místní dostupnosti), které třeba kraj chce zachovat z politických důvodů. Pokud je tedy existence konkrétní nemocnice v místě potřebná (a totéž platí i pro ambulantní specialisty nebo jiné kategorie poskytovatelů), musí úhradová vyhláška umožnit poskytovateli „usilovat o dosažení zisku“ (slovy Ústavního soudu). Takové úsilí zjevně spočívá v řádném managementu nemocnice, efektivních nákupech atp.
Jenže co dělat, když i skvěle řízená nemocnice dlouhodobě prodělává, protože úhrady odpovídající úhradové vyhlášce prostě nepokrývají ani zcela nezbytné náklady? Logika zákonů připravovaných ministrem Julínkem byla celkem jednoduchá: pokud je konkrétní nemocnice z hlediska dostupnosti nezbytná, musí jí zdravotní pojišťovny platit tolik (bez ohledu na úhradovou vyhlášku), aby mohla ekonomicky stabilně fungovat. Pokud platit odmítnou a ohrozí to dostupnost péče pro pojištěnce, nastanou pro pojišťovny krušné časy v podobě různých sankcí, které mohou skončit až odebráním licence. Možnost pojišťoven platit více než nařizuje úhradová vyhláška se do zákona dostala, kontrolní a sankční mechanismy už nikoli, takže z nástroje pro zlepšení dostupnosti péče se stala příležitost „optimalizace finančních toků“ mezi spřátelenými pojišťovnami a poskytovateli.
Problém některých poskytovatelů zejména v chudších a méně zalidněných oblastech ČR to tedy zjevně neřeší. Zatímco u nemocnic krajských či městských je ekonomická udržitelnost zajišťována (ovšemže nesystémově a na hranici zakázané veřejné podpory) průběžným doléváním finančních prostředků v samostatné působnosti územně správního celku, soukromým majitelům zbývají jen oči pro pláč a dotování nemocnic ze zcela jiného byznysu. Pak se ovšem nelze divit, že takový stav leckomu přijde v rozporu s právem na svobodné podnikání podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod, jak ho vyložil Ústavní soud ve zmíněném nálezu.
S tím se ovšem návrh nové úhradové vyhlášky nijak nevypořádává a vystavuje se tak značnému riziku opětovného úspěšného napadení u Ústavního soudu. Neříká se mi to s lehkým srdcem, ale možná na tom, co ČLK o úhradové vyhlášce říká, tentokrát přeci jen něco bude.
