V nelehké povolební situaci (a vůbec se nebudu pouštět do úvah, jak to dopadne) se stále více ukazuje, že v našem volebním systému, kdy na základě poměrného zastoupení politických stran v parlamentu vzniká vláda, se ztrácí většina času předvolební agitací a povolebním vyjednáváním a to skoro každoročně, neboť skoro každoročně nějaké volby jsou. Na mysli se mi dere úvaha, jestli je to přiměřená cena za tuto míru demokracie jakkoliv je ústavně konformní a my si můžeme myslet, že tak je to správné a že je to daň za demokracii. Faktem nicméně zůstává, že řada problémů, které tato země potřebuje řešit, stále čeká na vyřešení nebo se neřeší vůbec.
Již řadu let se ukazuje, že stávající nastavení systému zdravotní péče v ČR, je neudržitelné především z hlediska ekonomické náročnosti. I když stále vysoce kvalitní a všeobecně dostupná péče se jeví jako optimálně nastavená, pomalu se objevují různorodé „trhliny“. Nedostatek lékařů, zdravotních sester a dalšího personálu je tím největším a nejvíce diskutovaným problémem ale nikoliv jediným. Pod povrchem zůstává skrytá vnitřní obrovská zadluženost systému, která se projevuje velmi různorodě. Ale všude. Nedostatkem prostředků na obnovu vybavení (ne všude a ne vždy), na výstavbu nebo přestavbu budov, na kvalitní postgraduální vzdělávání, na rozvoj a uplatnění nových metod (ačkoliv vynakládané prostředky v některých směrech rozvoje medicíny raketově rostou) počínaje a vesměs na tak náročnou práci nedostatečným mzdovým oceněním zdravotníků konče. Dnes se již prakticky všichni shodují na tom, že v systému je nedostatek finančních prostředků, neboť podíl HDP vydávaný v ČR na zdravotnictví je nízký ve srovnání s dalšími státy EU nebo OECD (Organisation for Economic Co-operation and Development). Musíme si však uvědomit, že ačkoliv v procentuálním vyjádření jde „jen“ o několik málo procent (ve srovnání s našimi sousedy Rakouskem a Německem o 3-4 procenta), z kvantitativního pohledu (v Kč) je tento rozdíl vyjádřený na osobu a rok skoro trojnásobný! A v budoucnu bude ještě hůře. Stávající ekonomickou konjunkturu vystřídá recese a lze také očekávat, že dotace z evropských fondů budou menší nebo žádné a také náklady na zdravotní péči porostou vlivem stárnutí naší populace a vlivem zavádění nových (dražších) metod.
Je potřeba si přiznat (k tomu máme politiky), že naše zdravotnictví potřebuje skutečnou změnu. A protože to je otázka navýsost politická, vláda a politické vedení rezortu zdravotnictví s plným mandátem nám chybí čím dál tím víc. To hlavní politické rozhodnutí, které tuto zemi čeká, spatřuji v otázce, jestli vůbec chceme zdravotní pojištění (a já pevně věřím, že ano). Pak ale musíme této cestě, tedy rozvoji a kultivaci zdravotního pojištění, dát patřičný prostor, „dotvořit“ reálné zdravotní pojištění, samozřejmě se specifikem solidarity a všeobecné dostupnosti a pod kontrolou státu. V opačném případě, opět na základě politické dohody, vraťme zdravotnictví plně do rukou státu, zrušme systém zdravotního pojištění a zdravotní pojišťovny a vše hraďme přímo ze státního rozpočtu, tedy z našich daní. Také to jde. Jen se v tom státním aparátu budeme ještě více ztrácet.
V diskuzi, jak dál v oblasti financování zdravotnictví, se objevuje řada námětů. Lze je shrnout do jedné věty: dát občanovi (pojištěnci) větší důvěru a svobodu v jeho rozhodování o svém zdraví, o svých penězích, dát mu více informací o jeho zdravotní pojišťovně, o kvalitě jeho léčby, o jejích skutečných nákladech, více jej motivovat jednak k péči o sebe a své zdraví a jednak k úsporám z jeho peněz. Ano, mluvíme tady o určité formě částečně řízené péče ve smyslu zvýšení kvality a snížení nákladů. Co je špatného na zavedení bonusů nebo malusů v oblasti povinných preventivních vyšetření u praktických lékařů, nebo v oblasti zavedení tzv. nominálního pojištění (menší část plateb na zdravotní pojištění je pohyblivá a je odvislá od větší nebo menší úspěšnosti té které zdravotní pojišťovny), nebo zavedení nějaké formy tzv. „individuálních účtů“, tj. nástroje, kde by velmi malá část odvodů na zdravotní pojištění v případě nevyčerpání pojištěncem zůstala jemu k dispozici za účelem doplatků například na léky, lázeňskou péči nebo pojištění na ošetřovatelskou péči ve stáří (to mimochodem u nás chybí)? Nebo na zavedení možnosti si na zdravotnický materiál nebo výkon připlatit či se na to připojistit?
Lze namítnout, že po zavedení např. individuálních účtů, budou prostředky na nich v systému veřejné zdravotní péče chybět nebo se zavedením možnosti si na lepší materiál připlatit se sníží dostupnost zdravotní péče, kdy ti méně majetní na ní mít nebudou. Věřte, že to jsou jen falešné řeči. Jakákoliv smysluplná osobní motivace je lepší než sebeúčinnější kontroly. Peníze by se jistě velmi rychle v systému českého zdravotnictví těmito kroky uspořily. A pokud jde o dostupnost péče nebo odklon od principů solidarity? Prosím uvědomme si, že stoprocentní solidarita neexistuje nikde a v ničem. Již od přírody máme zděděné vlohy k některým nemocem, někdo je zdravý a jiný nikoliv. Nebo někdo zdědí velké bohatství a jiný v „potu tváře“ musí celý život bojovat za prostředky sotva dostačující na pouhé živobytí. Právě proto, namítnete, je tu princip solidarity v oblasti zdravotnictví, aby tyto nerovnosti alespoň v oblasti poskytování zdravotní péče byly srovnány. Jenže ono to tak nefunguje. Především proto, že na to v plné míře žádná společnost nemá. A také proto, že si někteří vždy hledají svoje vlastní „cestičky“. Vysoká míra solidarity v našem zdravotnictví i tak zůstane zachována.
Ale především nechceme-li být účastníky každoročního handrkování o „úhradovou vyhlášku“, kdy jsou proti sobě zcela nedůstojně stavěny různé skupiny zdravotníků, nechceme-li poslouchat snahy o redukci té nejnákladnější péče s tím, že v takovém množství na ní není, nechceme-li být svědky uzavírek řady oddělení pro nedostatek zdravotnického personálu a nechceme-li už dále kroutit hlavy nad tím, jak řada nemocnic nám padá na hlavu, pak nezbývá než se ztotožnit s potřebou změn ve zdravotnictví a žádat po politicích, aby tyto změny vzali za své a prosadili je v život!
MUDr. Marek Zeman, MBA
