Po čase se opět objevila ve veřejné diskusi myšlenka, že by opilci a narkomani měli platit výjezdy zdravotnické záchranné služby. Na první pohled pro „slušné, spořádané“ občany, kteří se nikdy nedotknou ani kapky alkoholu (jakých je v ČR jistě většina) dozajista atraktivní nápad: proč bychom měli všichni platit za nezodpovědnost pár „ožralů“ a „feťáků“. Jenže ono to tak jednoduché nejspíš nebude.

V příští etapě bychom mohli zavést zpoplatnění výjezdu záchranné služby (a v tomto případě se nejedná o desetikoruny regulačního poplatku, ale spíše o tisíce) pro lidi, kterým se stane úraz při sportu, pro lidi obézní a nebo třeba kuřáky. Nakonec zpoplatníme všechny výjezdy v Praze, Ostravě či Ústí nad Labem, kdo pečuje o své zdraví, má přeci žít v hlubinách šumavských hvozdů. Kolik lidí o sobě může skutečně říci, že žijí dokonale zdravým životním stylem a nikdy své zdraví nijak svévolně neohrozili ani nepoškodili?

Záchranná služba má být rychle a snadno dostupná pro každého, kdo je (jak praví zákon) v situaci závažného postižení zdraví nebo v přímém ohrožení života. Jistě, s tím se pojí i určitý počet volání záchranky k zadřeným třískám a naraženým malíčkům, stejně jako nemálo případů opilců, kteří někam spadnou, kuřáků s akutními dýchacími obtížemi nebo obézních s infarktem. Něco z toho je řešitelné kvalitní prací dispečinku, něco dostupností lékařské služby první pomoci – pohotovosti a něco je prostě potřeba zaplatit ze solidárního zdravotního pojištění. Třeba proto, aby i pro každého z nás přijela záchranka, až si jednou za x let na oslavě dáme skleničku sektu a zlomíme si nohu při pádu ze schodů.

Odrazování lidí od volání záchranky prostřednictvím jejího zpoplatnění bude v konečném důsledku pro systém jako celek nákladnější, např. taková zlomenina kotníku s pěti dny na nemocničním lůžku v případě rychlé operace oproti dvojnásobné délce hospitalizace i následné léčby, pokud se odvoz do nemocnice bude odkládat pár hodin, až pacient „nadýchá nulu“. Odkládání volání záchranky v případě infarktu nebo mozkové mrtvice může pak snadno vést i k fatálním důsledkům. Úmrtí pojištěnce je sice pro ekonomickou bilanci systému veřejného zdravotního pojištění v zásadě lepší zpráva než jeho dlouhá léčba, ale opravdu to považujeme za eticky akceptovatelné?

Je také dobré si uvědomit, že konzumenti alkoholických nápojů a cigaret sice platí stejné zdravotní pojištění jako každý jiný, ale odvádí do státního rozpočtu miliardy na spotřební dani. I díky těmto miliardám je možné financovat ZZS, které pouze z peněz od zdravotních pojišťoven kvalitně fungovat nemohou. Není fér jim dopřát alespoň tu záchranku zdarma?

Je jistě správné a důležité diskutovat o možnostech, jak do systému zdravotních služeb přivést více soukromých peněz i jak motivovat pojištěnce ke zdravému životnímu stylu. Nápady na úhradu výjezdů zdravotnické záchranné služby však v žádném případě nejsou tou správnou cestou.