Se zájmem jsem si přečetla ve Zdravotnickém deníku článek paní Koubové (souhrn diskuse z odborného semináře ve sněmovně – více zde – pozn. redakce), že nastupující generace je odlišný lidský druh… V mnohém se ztotožňuji. Opravdu se mně někdy zdá, že mladá generace je již jiný lidský druh. Vše mě ale vrátí do normálu, když do ordinace vejde tento “jiný lidský druh“ a vyžaduje péči stejnou, ve většině případů ale intenzivnější, citlivější… Zdravotní sestra pak musí splnit ty nejpřísnější české, lépe evropské standardy.  Vůbec se tomuto názoru nebráním, ALE.

 

Že musí být sestra vzdělanější, empatická, upravená, vstřícná, usměvavá, budiž.  My „staré“ sestry, zdravotní seniorky, se snažíme, seč nám síly stačí. Jak jsem si vyslechla od našeho pana ředitele, jsme požehnáním pro tato zařízení. Dávám mu zapravdu, ale v duchu, podotýkám v duchu, se bouřím.  Proč?

Jsme nenáročné, skromné, zvyklé odvádět práci často nad očekávání. Ale odměny v mnoha případech naprosto nekorespondují s odměnami „odlišných lidských druhů“. Vy mladé, perspektivní budete namítat, proč to tedy děláte?  Povím vám proč. Chceme si udržet alespoň standard, což nám přiznané důchody neumožňují, chceme být ještě prospěšné, chceme, abychom nasávaly mládí, vaše názory, invence, abychom udržely krok s novinkami, pokrokem v medicíně, ale i v módě, v názorech na svět…

Vy mladí, žijete v době, kdy se boří staré pořádky. Jak říkala moje moudrá maminka, kdo má díru v nose, se podílí na změnách, chce se zviditelnit. Bohužel, často tyto změny nevedou k nastartování lepšího systému, snad proto, že, přebíráme změny neuváženě, změny, které se nedají implantovat na naše podmínky. Tím myslím změny ve školství, konkrétně přebudování celého systému vzdělávání sester. Uplynula již dlouhá doba, aby odborníci podílející se na této problematice si přiznali, že šlápli vedle. Jak se dovídám nejen z tohoto příspěvku, tito odborníci vytvořili „odlišný lidský druh“, abychom pochopili, že se o nás nemocné, staré nebude mít kdo postarat. Vždyť nám normálním zdravotníkům bylo jasné, že pro tolik Bc., Mgr. není v nemocničních zařízeních míst. Tak jak nemůže být tři čtvrtě národa MUDr., Ing.,  JUDr… ale chybí i dělníci, řemeslníci… Vytratila se úcta k sobě, rodině, partnerům, státu… hlavní roli hrají peníze, čas. V rodinách, školách převládá benevolence, dětem se neustále ustupuje, nemají povinnosti, nutnost se zpovídat za prohřešky, ztrácejí motivaci –  proč bych to dělal, proč bych se snažil, když všechno bez většího úsilí získám?  Na tomto podhoubí opravdu může vzniknout „odlišný lidský druh“.

Apeluji na vás mladé sestřičky, nenechte si vzít mládí, žijte na plno, pomoc druhým nese potěšení, radost, nedá se zaplatit žádnými penězi. Nenechte si nakukat, že jste jiní, nacházím i mezi vámi mladými obětavé, nezištné radostné bytosti. Vzdělávat se ano, to je nezbytné, ale žádný titul z vás neudělá lepšího člověka, na sobě musíte pracovat sami a potom dle těchto zásad budete vychovávat i vaše děti, jen tak se neztratí úcta k člověku, společnosti. Peníze ano, ale ty mají sloužit nám lidem a ne naopak. Nevím, zda k vám mladým nehovořím z jiné planety, ale já to tak cítím a byla bych ráda, abyste alespoň malinko se mnou souzněli. Je to tak nemožné?

Aďka Sýkorová

 

Autorka o sobě

Jsem 68-letá seniorka, pracující celý život ve zdravotnictví. Profesionální praxi jsem započala na chirurgii v havlíčkobrodské nemocnici. V roce 1977 jsem se provdala do Ostravy a nastoupila do MNO na ARO, obor anestezie. Po MD mně bylo umožněno přejít  na zkrácený úvazek na neurologii, kde jsem  se věnovala elektroencefalografii  dětí. Po revolučních změnách a odchodech lékařů do soukromích zařízení jsem zůstala věrná MNO a počala jsem pracovat v EMG laboratoři a v laboratoři evokovaných potenciálů. Neurologie, potažmo EEG, EMG a EP jsou velmi zajímavé obory. Navíc jsem měla téměř vždy štěstí na spolupracovníky jak z řad lékařů, tak sester, laborantek.  Dodělala jsem si i masérský kurz pro zdravotníky. Masáže jsem poskytovala po zaměstnání spolupracovníkům,  ale i externím klientům. Všechny obory, kterýma jsem prošla, vyžadovaly neustálé vzdělávání.  Ráda jsem publikovala, přednášela, zaškolovala nové pracovníky. Nyní  jsem na kardiologické a cévní ambulanci, opět jsem se musela a musím  učit. Dělám to ráda a dokud na to budu stačit vytrvám, jen tak si udržím duševní i fyzickou svěžest. A pro tu duševní svěžest navštěvujeme s manželem  virtuální Univerzitu třetího věku na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity. Zbytek času trávíme na chatě s rodinou, zejména s vnoučátky. Bohužel chybí čas, nějak se mně zkrátil den.